Jsem polomáma, zatím…

(This blog post is available in Czech language only. For a shorter version in English, click here.)

Ahoj,

jmenuji se Iva a jsem autorkou blogu BitterMe.blog, který mapuje můj životní boj s mým “zahořklým já” (BitterMe) a hledání cesty k mému “lepšímu já” (BetterMe). Vycházím z principů učení všímavosti (mindfulness), koučovacích technik, pozitivní psychologie, TED talků, podcastů a hlavně vlastních pozorování – jak mi vědomá změna přístupu pomohla vyrovnat se s obtížnými životními situacemi.

Tenhle článek píšu česky, protože je zároveň poděkováním úžasnému personálu brněnské porodnice Obilní trh, kde jsem přivedla na svět naše první dítě – syna Patrika ♥

Páťa se narodil 5. 7. 2018. My jsme ho očekávali až kolem 8. 8., Lvíčka našeho. Nicméně Páťa si vybral znamení Raka a zavelel “Tak já jdu ven” 5 týdnů napřed. Zařídil si to hezky – na narozeniny volno, den po narozeninách taky volno – asi to bude pěkný pařmen ten náš malý Věrozvěsta.

36623016_2465442753469483_3066518735658418176_n.jpg
Pár minut po porodu

No a proč jsem zatím jenom polomáma? Protože Páťa je nedonošenec. Sice měl pěkné porodní míry: 48 cm a 2640 g, ale v 35. týdnu ještě neměl plně dovyvinuté některé instinkty a reflexy – hlavně sání a termoregulaci. Na první pohled ale vypadá jako jakékoli jiné miminko narozené v termínu.

IMG_20180706_183558
Páťa byl pár hodin po porodu v inkubátoru, ale odpoledne už byl na oddělení na postýlce

Porod by vydal na článek sám o sobě. Od prasknutí plodové vody do narození Páti uběhlo jen 6 hodin. Když mě hospitalizovali s tím, že buď se porod spustí do 24 hodin samovolně nebo mi ho vyvolají, zahájila jsem náš poslední vnitřní “mimilog” a Páťovi jsem potichu opakovala “Paťulko, já ti věřím, že máš nějaký důvod, proč chceš ven tak brzo. Oba chceme přirozený porod bez medikace, tak si ho prosím sám spusť.” Velkou inspirací v tomto přístupu mi byl článek Veroniky Hurdové alias Krkavčí matky ‘Věřím ti, človíčku. Veď mě.’ Kontrakce nastoupily rychle a díky laskavému přístupu a jasným instrukcím porodní asistentky Pavly Nagy byl Páťa venku ani ne za 2 hodiny. Za podporu na dálku moc děkuju porodní asistence Katce Jurdové a za skvělou předporodní přípravu patří velký dík dule Majce Staňkové.

První dva dny po porodu jsem lítala na hormonech tak vysoko, že jsem si ani neuvědomovala, v jaké jsme situaci se ocitli; co to přesně znamená mít nedonošené miminko. Představovala jsem si, že v nemocnici nejspíš strávíme pár dnů navíc, budeme spolu sami na pokojíčku a budeme se poznávat. Třetí den pak přišel pád z velké výšky.

Musíte tomu dát čas, Patrik ještě musí dozrát. On sice vypadá, že všechno je v pořádku, ale uvědomte si, že mu chybí 5 týdnů vývoje, musíte být trpělivá a hlavně na nic netlačit. Počítejte, že tady zůstanete tak 1-3 týdny. Vy budete na pokojíčku o patro výš, Patrik zůstane tady na oddělení č. 11 a Vy za ním budete docházet co 3 hodiny na kojení.”

Můj svět novopečené matky se zhroutil. Tak moc jsem toužila po kontaktu kůže na kůži, po společných chvílích v posteli a místo toho mě čekalo odloučení, sterilní prostředí pípajících inkubátorů a přesně stanovený režim. I moje tělo začalo reagovat. Připadala jsem si jako feťák, který potřebuje svoji dávku. Střídaly se u mě návaly horka a zimnice, celá jsem se třásla a s pláčem jsem si prohlížela fotky a videa s Páťou. Tak moc mi chyběl.

Velký dík patří také sestřičkám na poporodním oddělení – že ty moje oči, opuchlé jak tenisáky, nenechaly bez povšimnutí, ale dodávaly mi odvahu. Jsou to andělé a já je obdivuju, že to všechno zvládají. Věřím, že s nedělkama to není vždy jednoduché. Obrovský pozdrav posílám Markétce Polčíkové – její úsměv mi vždycky prozářil den.

IMG_20180708_074849
K snídani byly kapesníčky … někdy i k obědu a večeři

Vzápětí přišly další rány – sonda do nosa na příkrm a hned nato novorozenecká žloutenka. Takže zpátky do inkubátoru pod modré světlo a nasadit záslepky na oči, které mu zůstaly i na kojení. Když jsem ho takhle poprvé viděla – jako slepou housenku – nedokázala jsem to ustát a místo mlíčka dostal Páťa jen potoky slz. Chci moc poděkovat sestřičkám na oddělení neonatologické intermediární péče, hlavně paní Marcele Brázdové, Ivaně Kratochvílové a Janě Kalusové za to, jakou mi byly oporou. Že jenom nemávly rukou nad další zhroucenou matkou, ale pomáhaly mi to přijmout a překonat. Paní Marcela si se mnou prošla všemi fázemi – počáteční euforií, smutkem, odmítáním a nakonec i tím přijetím a překonáním. Paní Ivaně se podařilo prolomit naše kojení a svým zájmem mě motivovala k tomu, abych článek napsala v češtině. A s paní Janou jsme po nocích probíraly prenatální psychologii a naše životy.

Měla jsem štěstí, že hned od začátku jsem se uzdravovala rychle, ale psychicky jsem na tom nebyla dobře. Utápěla jsem se v otázkách “proč zrovna my”, “co jsem udělala špatně” a se závistí jsem se dívala na ostatní maminky, které po chodbě tlačily vozíčky s miminky. Když jsem viděla, že někdo má v ruce vajíčko do auta, začala jsem okamžitě brečet, protože vajíčko = ‘jdeme domů’ a to pro mě bylo v nedohlednu. Po chodbách jsem se ploužila jako duch s hlavou sklopenou a s nikým jsem se nebavila. Můj psychický stav se odrazil i na Páťovi – právě tehdy mu vypukla žloutenka a vůbec nechtěl pít.

IMG_20180713_050735
Touhle dlouhou nemocniční chodbou jsem šla minimálně 126krát (7-8x denně kojení, 9 dní v nemocnici, tam a zpátky, tedy x2). Někdy jsem se vracela v slzách, někdy mi bylo do skoku – podle toho, jak se zrovna vydařilo kojení.

V tu chvíli mi to došlo: takovou mámu můj syn nechce, nelíbí se mu tenhle můj negativní přístup. On si mě vybral takovou, jaká ve skutečnosti jsem – kamarádská, veselá, ochotná všem pomáhat. Začala jsem se tedy na každodenní situace dívat s odstupem a uvědomovat si, že můžu zareagovat různě. Tak třeba:


A. Buď se můžu užírat tím, že s Páťou nejsem 24/7, že mi tak strašně chybí a že je to hrozná nespravedlnost, že spolu nejsme ne pokoji a musím za ním docházet o patro níž.

NEBO

B. Můžu být vděčná za to, že ho vidím co 3 hodiny na kojení a užívat si každý společný okamžik. Kdyby byla naplněná kapacita, musela bych dojíždět z domu. Takhle jsem skoro jako v hotelu – nocleh a strava zajištěna. Navíc chodím do jídelny, kde jí i doktoři a sestřičky a připadám si jako ve svém oblíbené seriálu Scrubs (Doktůrci).


A. Když vidím nějaký pár, jak si nese domů miminko, můžu na ně házet závistivé pohledy a pomyslet si “Proč jim to vyšlo a nám ne?”

NEBO

B. Můžu se na ně usmát, popřát jim hodně štěstí a těšit se na to, až si takhle s vajíčkem v ruce budeme vykračovat my.


A. Když jsem byla druhou noc na pokoji s novopečenou maminkou a její miminko začalo v noci usedavě plakat a jí se nedařilo ho hned utišit, mohla jsem předstírat, že spím a nechat ji vymáchat se v tom.

NEBO

B. Mohla jsem se vzbudit, zeptat se, jestli potřebuje pomoct a nabídnout aspoň morální oporu. Od sestřiček jsem odkoukala pár triků na utěšování miminek, tak jsem jí mohla dát nějaké tipy a překonat tu první noc společně.


Těch situací bylo spoustu a vždycky šla najít nějaká varianta B. Začala jsem se řídit třemi jednoduchými pravidly:

  • Soustředit se na to co můžu dělat místo na to, co nemůžu.
  • Radovat se s ostatními místo závisti. (znáte úsloví ‘Přej a bude Ti přáno?’)
  • Snažit se být empatická a nabízet pomocnou ruku místo utápění se ve smutku a zášti.

Zároveň jsem se začala mnohem více bavit s ostatními pacientkami i sestřičkami a najednou mi bylo mnohem lépe – na duši i na těle. A ten malej šikula to vycítil, přestal se tak vzpouzet při kojení a obdarovával mě jedním úsměvem za druhým. Byla jsem tou mámou, kterou si vybral.

IMG_20180712_163111

Novorozeneckou žloutenkou jsem si prošli dvakrát. Brýle už jsem nebrala jako takovou tragédii, ale pomyslela jsem si, že vypadá jako pořádnej drsňák – úplný superhrdina a začala jsem mu říkal Patman 🙂

IMG_20180710_112943
Jsem Patman! Ty brýlky nám zůstaly na památku 🙂

Páťa to všechno dohnal strašně rychle a já pevně věřím tomu, že moje změna přístupu v tom sehrála velkou roli. Na oslavu svých ‘týdenin’ si obřadně z nosánku vyškubl sondu a dal mi najevo, že kojení už máme v malíku, že ty třicítky a čtyřicítky si bude držet i nadále. A to byl ten zlomový bod, kdy jsme mohli být spolu. Zatímco píšu tyhle řádky, máme za sebou první společnou noc na tzv. rooming-in pokoji. Řeknu vám, že ten moment, kdy jsem si ho poprvé položila vedle sebe a natáhla ruku s mobilem, abych nám udělala první selfíčko a viděla jsem nás tam jednoho vedle druhého… nešlo se ubránit slzám dojetí. Však vidíte sami:

Milé maminky, pokud jste v podobné situaci, držím vám pěsti. Přijměte věci tak jak jsou, ale nenechte se stáhnout dolů. Vaše mládě z vás potřebuje cítit optimismus.

Poslední poděkování patří Páťovi:

Kocourku můj,

moc Ti děkuju za to, žes mi dopřál tuhle mezifázi, kdy se z polomámy stala opravdová máma. Dal jsi mi čas, abych dozrála, získala jistotu v manipulaci s Tebou a mohla odkoukat pár triků od těch největších profíků. Díky těm několika dnům navíc jsem mohla více poznat zdejší personál a cítím, že sdílení mého příběhu jednou někomu pomůže. Takhle to mělo být – další díleček mého životního puzzle krásně zapadl na své místo.

Zatímco se pomalu probouzíš na kojení, odchází vizita a mně doznívá v uších “Tak mamko, všechno je v pořádku, dneska vás pustíme domů.” S lesknoucíma se očima ještě rychle datluju poslední slova, abych tu zprávu mohla hned vypustit do světa. 

Že jsem nedočkavá a strašně hrrr? No aspoň víš, po kom jsi to zdědil. 

Tak pojď Paťulko – nakojíme, zabalíme a vyrazíme. Ale nejdřív ze všeho zavoláme tátovi:

“Vezmi vajíčko, jedeme domů. ♥”

Máma


P.S. Cesta domů autem netrvá ani 5 minut, ale padla na ni půlka balíčků kapesníků. Slzy jak hrachy…


P.S. 2 Doma je nám spolu moc fajn. Kočkoségry zatím zvědavě nakukují zpovzdálí.

This slideshow requires JavaScript.

P.S. 3 Dneska slavíme 2 týdny a Páťa je těžkej pohodář 😉

 

P.S. 4 Náš Páťa je sice klasifikován jako nedonošenec, ale ve srovnání s příběhy mnoha jiných kulíšků to byla vlastně jen taková “prkotina”.

Pokud jste v podobné situaci nebo máte ve svém okolí někoho, kdo předčasně porodil, chcete mu vyjádřit podporu, ale těžko hledáte slova, mrkněte na spolek Nedoklubko. Je tam spousta krásných příběhů i rad. Velkou pomocí je i finanční dar – věřím, že zde se peníze dostanou tam, kam mají.

Česká neonatologie je na špičkové úrovni a před celým týmem oddělení číslo 11 na Obilňáku ještě jednou smekám a moc děkuju.

5. 9. 2018

Dneska slavíme. Oba. Rozhodla jsem se totiž, že i to moje dvouměsíční “mámování” si zaslouží oslavu a pár řádek k tomu. Při kojení jsem dneska nad ránem Páťovi vyprávěla, jak jsem přesně před dvěma měsíci přišla s tátou vyjukaná na porodní sál, šaty zmáčené od plodové vody (ano, přesně ty na fotce níže) a napojená na monitor jsem obepisovala rodinu, že vnouče se dere na svět jaksi dřív.

DSC00030
Tento záběr a fotku z porodnice dělí méně než 10 hodin (fakt nekecám). To je tak, když si vyrazíte večer na piknik a pokochat se západem slunce a jen co to sluníčko zase vyjde, už držíte ten svůj poklad v náručí. Ani 2 měsíce poté pořád nevycházím z údivu, jak to šlo rychle.

Po dlouhé době jsem si taky dneska prohlížela fotky z nemocnice a zavzpomínala, jaké to bylo, jak dlouhou cestu jsme spolu ušli. No co vám budu povídat, od rána jsem jedno velké, dojaté, slzavé údolí. A tyhle slzy štěstí a vděčnosti, ty já mám na životě nejradši.

Takhle už nám Páťa za ty 2 měsíce stihnul vyrůst – z 2640g na 4200g. Je to pašák!

This slideshow requires JavaScript.

My si jdeme užít obrovskou porci mazlení a pak procházku.

Tak zase někdy příště

3 thoughts on “Jsem polomáma, zatím…”

  1. Brečipm dojetím ❤️
    Moje Sophinka se narodila 35+2 a naprosto rozumím všem pocitům….
    Sonda, kojení…. to se nám sice nepodařilo, ale nepřipouštěla jsem si to! Za měsíc jí bude rok, Vojtovku netřeba po 2měs a od půl roku vyřazena z evidence nedonošených dětí…
    Kdo si touto cestou neprošel, nepochopí.
    Díky za krásný popis a přeji jen a jen krásné dny!
    Petra

    Like

    1. Petro, moc děkuju ❤️

      Váš komentář se někam zatoulal, tak se omlouvám, že odpovídám se zpožděním.
      Gratuluju k překonání nelehké cesty a přeju, ať je vám spolu na světě nádherně.

      Krásné letní dny,
      Iva

      Like

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s