Jak jsem jela sama s dítětem k moři

Já, která nejsem schopná vypravit se bez doprovodu manžela/kamarádek ani na koupaliště, jsem byla se starším čtyřletým Páťou v Chorvatsku! Pořád tomu nemůžu uvěřit, dokola si přehrávám videa, koukám na fotky a koupu se v tom pocitu blaženosti, vděčnosti a vlastní “schopnosti”. Zvládla jsem to, dala jsem to, dokázala jsem to!

Mladší Janičku, která má aktuálně 19 měsíců se nabídla hlídat babička, protože se 2 dětmi bych si na tu cestu netroufla. Odjeli jsme proto jen na 2 noci, což už máme vyzkoušené, že beze mě zvládne. Možná by to zvládla i déle, ale vzhledem k tomu, že je ještě kojená, tak by to nemuselo zvládnout moje tělo.

Před dětmi jsem cestovala poměrně hodně, píšu o tom např. v článku Předtím. Už během prvního těhotenství se ve mně ale usadil strach. Strach o dítě, obavy z plánování, z cesty samotné, z balení, ze světa okolo. Takže jsem skoro 5 let nebyla v zahraničí. Moře mi chybělo strašně moc! Každé léto jsem se závistí koukala na fotky mých přátel z dovolených. Jak to dělají, že s dětmi jen tak vyrazí k moři? Ať už autem nebo letadlem… Kde berou to odhodlání? Jaktože se nebojí?!

Na začátku roku 2020 už moje ‘boty toulavý’ nervózně podupávaly ve skříni a tak jsem často poslouchala alespoň cestovatelské pořady, až jsem narazila na rozhovor s Lenkou Linhartovou – autorkou knihy Císař ve světě. Mluvila o své zkušenosti, kdy vyrazila sama se 3letým synem (s poruchou autistického spektra) na měsíc do Thajska. Fascinovaně jsem hltala hlavně to, že odjela sama – tátu nechali doma. V hlavě mi běžela otázka “To se může? Odjet jen s dítětem? Bez chlapa?!” A někdy tam se usadilo semínko přání – podniknout cestu sama s dítětem. Vždyť já jsem přece na “dovolené”, ne? 😉

Když vyšla v létě 2020 knížka, v bříšku už byla Janička a moje cestovatelské choutky zase ustoupily do pozadí. A taky byl Covid, že jo…

Loni v létě mi v kombinaci 3leťák a 6měsíční miminko nebylo moc dobře ani na těle ani na duši, a tak se žádné velké cestování opět nekonalo.

Ale letos! Letos už jsem cítila, že stojím na bedně. První vlaštovka přišla v podobě výletu s Páťou na trase Orlová – Ostrava. Vzdáleností malý, ale odhodláním velký výlet. V něčem zásadní a přelomový. Když nás muž vezl všechny autem zpátky do Brna, tak jsem mu nadhodila, že přemýšlím o cestě vlakem do Chorvatska – jen já a Páťa. Bez ubytování, jen na otočku. Fígl je totiž v tom, že vlaky Regiojet mají lůžkové vozy a jezdí přes noc tam i zpět. Před usnutím jsem si našla, že v Rijece bychom byli po 10h ráno a zpátky ve 20h. Krásných 10 hodin v Chorvatsku! A to mi stačí! Sednout do vlaku a jet, to přece zvládnu, to dám!

Další den Páťa k snídani přicupital s malým vláčkem v ruce: “Hele, co jsem našel!” S nadšením mi ukazoval přívěšek na klíče s parní černou lokomotivou. Koupila jsem ho více než před rokem jako “úplatek” na horší chvíle při začátcích se školkou. Matně si vzpomínám, že jsem ho zastrčila někam nahoru na poličku do kumbálu a zapomněla na něj. Mrkla jsem na něj a říkám mu: “Páťo, to bude asi znamení, že my dva bychom měli jet na výlet vláčkem.” A bylo to znamení jak blázen, protože velmi podobná mašinka stojí hned před nádražím v Rijece. Ale to předbíhám…

Když jsem si vymyslela tuhle výzvu #OtočChorvatsko, tak jsem sama váhala mezi tím, jestli je to šíleně dobrý nebo jenom šílený nápad. Jet 14 a půl hodiny vlakem tam, pobýt někde sotva 10 hodin a pak jet zase zpátky? Ale mně to smysl dávalo. Vždyť je to spací vláček, pojízdný hotel. Páťa má navíc vlaky moc rád a někdy i cesta je cíl. Byla jsem nadšená z té jednoduchosti, že se můžu rozhodnout klidně ze dne na den, třeba i podle počasí a obsazenosti konkrétního spoje. Vybrala jsem si neděli na cestu tam a pondělí večer na cestu zpět.

V den odjezdu přišel stres, ale zvládla jsem nás sbalit v relativní pohodě a našla jsem si vysněnou pláž, na kterou pojedeme. Tak silný pocit “TAM CHCI” už jsem dlouho nezažila. Hledala jsem něco, kam se dostanu místním autobusem a pak jen kousek pěšky a našla jsem tenhle klenot jménem Sablicevo. Přes Street view jsem si prohlédla snad celé pobřeží, ale ta jedna oblázková pláž mi prostě učarovala.

Praktické info: věděli jste, že na Google maps můžete vyhledávat i spoje místní dopravy?

Trasa z nádraží Rijeka na pláž Sablicevo. Zdroj: Google maps

Vyrážíme na cestu

V neděli večer 24. 7. 2022 jsme vyrazili. V šalině na nádraží jsme potkali naše sousedy:

– “Kam jedete?” – “Do Chorvatska.” – “A na jak dlouho?” – “Jen na otočku.” 😀

Na nádraží mraky lidí, spousta dětí. Co se týče cesty, měla jsem 3 obavy:

  • Co když nabereme fakt velké zpoždění?
  • Co když ve voze nepojede klimatizace nebo budou jiné technické potíže?
  • Co když vyfasujeme nepříjemné spolucestující? (v každém kupé byl jeden pasažér)

A tak jsem se snažila myslet pozitivně a “přitáhnout” si dobré věci:

  • Přeju si, aby vlak jel na čas. (cestou tam zpoždění 1h30 min, zpátky jen 30 min)
  • Přeju si, aby vše fungovalo jak má (cesta tam bez potíží, cesta zpět skoro taky)
  • Přeju si příjemné a tolerantní spolucestující (cestou tam sympaťák Ondra, zpátky moc milá paní Eva).

Důležité bylo mít ten správný arzenál hraček a jídla. Páťa postupně všechno ukázal “strejdovi” Ondrovi, kterého nám seslalo čiré dobrodiní, neb Ondra má sestru a ta má 3 malé děti. A tudíž Ondra měl pochopení a pomohl nám opravu hodně. Třeba když jsme si šli vyčistit zuby, tak povlíkl i naše deky a polštáře. Nechal nás vybrat si ležení a sám vylezl až nahoru. Páťa si vymínil, že bude spát ve střední poloze, protože tam je zábrana a má hezký výhled z okýnka. A já jsem nakonec musela spát přes uličku taky ve střední poloze. Dlouho jsem pak koukala z okna na světýlka a něco jsem i naspala. Kolem 4h ráno jsme překračovali hranici Maďarsko-Chorvatsko, kde se kontrolují doklady. Naštěstí ani jednou Páťu nevzbudili.

Ráno nás potěšila snídaně, pak další příjemné povídání s Ondrou a pak začalo vykukovat moře. A já jsem byla jako u vytržení. Páťa vyhlížel ze žebříku, srdce mi tlouklo, slzy se tlačily do očí. Cesta se nám protáhla o hodinku a půl a tak jsem popustila uzdu kreativitě a vyrobila Páťovi novou hračku. Z alobalu od toustů jsem udělala kuličky, naházela je do malé PETky a rázem byla na světě nová zábava ve formě počítání a vkládání kuliček do kelímků, pukacího autíčka, atd. Tahle zábava pak frčela ještě doma k nadšení Janičky.

Já vím, že ta fotka je nekvalitní, ale pro mě je podstatná 🙂

Když jsme vystoupili z vlaku a šli hledat zastávku autobusu č. 1, najednou jsem ji uviděla. Tu lokomotivu. Wow! To byl tak krásný pocit, že jsme tady správně. Páťa hned zmerčil hřiště přímo u zastávky, kde si chvíli pohrál a za pár minut přijel autobus. Zastávku jsem měla zjištěnou a pomohli mi i ochotní místní spolucestující.

Life’s better at the beach

Cestou autobusem jsme viděli moc krásnou část Rijeky s maličkým přístavem. Trochu jsme pobloudili, abychom našli ty správné schody na naši pláž, ale jakmile jsme k ní dorazili, tak jsem byla zase v slzách. To, co jsem viděla na fotkách, bylo najednou před námi. Páťa kráčel dolů s absolutní samozřejmostí, já jako ve snách, s úsměvem od ucha k uchu.

V popiscích pláže jsem si přečetla, že tam není moc stínu, že se doporučuje přijít brzy ráno a zaujmout místa v jediném stinném koutku nebo si přinést stínící prvky. Tohle jsem hrubě podcenila, ale “ono se to nějak”… Ve stínu nebyla volná ani píď a Páťa zahlásil, že potřebuje čůrat. Měla jsem dopředu zjištěné, že záchody tam jsou, ale nevěděla jsem, že byly tam nahoře nad těmi dlouhými schody (uaaaaa!) “Tam nepůjdu, tam mě bolí nožičky, chci zrmzlinu.” – “Nejdřve pojďme odložit věci a převlíknout se.”

Zpozorovala jsem kousíček stínu pod skálou – za řadou dek a slunečníků a řekla si, že tam dám alespoň batoh, ať vybalím věci. Když jsem to začala vybalovat, tak mi zaťukal na rameno pán a anglicky řekl, že tu deku přede mnou si klidně sbalí, ať se rovnou rozložíme tam, ve stínu slunečníku, že stejně odchází do půl hodiny s dětmi na apartmán. Páťovi nabídl pár sušenek a já jsem mu s dojetím poděkovala. Pak odešli a slunečník zůstal – patřil totiž páru na druhé straně. Jak se slunce stáčelo, tak jejich deka se ocitla na sluníčku a veškerý stín patřil nám. Měla jsem trochu výčitky, že jsme jim “ukradli” stín, ale rozhodla jsem se, že s vděčnosti příjmu tohle laskavé jednání. Když jsme pak po cca 2 hodinách odcházeli, tak cizokrajně vyhlížející pán na dece nespal a tak jsem mu anglicky poděkovala, že s námi sdíleli jejich stín a že nás asi zachránili. Zeptala jsem se, odkud je, řekl, že z Ázerbajdžánu a česky dodal, že jeho žena je z Prahy. Ještě chvíli jsme si povídali, znovu jsem mu poděkovala a pak jsem se s pláží rozloučili.

Tohle byla Páťova první zkušenost s mořem, tak jsem byla plná očekávání, jak to bude vnímat. Byl trochu nesvůj z kamínků, do kterých se mu bořily nožičky. (TIP na příště – boty do vody). Ale s kruhem kolem pasu a pistolkou v ruce byl spokojený. A já jsem se s blaženým “Aaaaach” ponořila do vody. Byl to pocit, že se nekoupu jen v moři, ale snad i v samotné vděčnosti. Když zavřu oči, stále tu krásnou scenérii vidím před sebou, slyším šplouchání vln a radostný smích, v ústech cítím slano, násávám přímořskou vůni, vnímám jak celé moje tělo obklopuje osvěžující voda a smývá ze mě starosti a stres. To, co znám z meditací a vizualizací, se děje teď a tady. Doopravdy. Brečela jsem tehdy, brečím i teď.

Nechtěla jsem to s koupáním napoprvé moc přehánět a tak jsme po cca 15 minutách vyšli z vody na deku. Páťa si sundal plavky, řekl, že vodičky už stačilo, že si dá zase zmrzlinku a chce zpátky na to pěkné hřiště u mašinky. Smích. Naštěstí jsem byla vybavená svačinkami, tak jsem ho nechala chroupat oříšky, rozinky a ovocné tyčinky ve stínu na dece a zkoumala jsem blízké okolí, fotila, natáčela videa a slzela dojetím. Z pláže jsme zavolali tátovi do práce, pak sprcha, oblíct a ukecala jsem ho ještě na limonádku. Moje malé točené pivo s výhledem na moře a Páťa s autíčkem na židličce u baru vedle mě, to byl taky moc krásný moment.

Jsem opravdu moc ráda, že jsem mohla poděkovat tomu páru vedle nás za poskytnutí stínu. Že jsme neodešli jen tak bez rozloučení a povídání. Tohle považuju za důležitou část našeho životního příběhu a přístupu k životu. Umět ocenit, že se nám dostalo něčeho laskavého, dobrého. Dobro došli (= vítejte) má pro mě úplně jiný vyznam.

Dobro totiž přišlo hlavně k nám.

Děkuji mnohokrátHvala lijepa
Jsem vám velmi vděčenMnoho sam vam zahvalan

Hřiště s výhledem a obchoďák ochlaďák

Moje mise vidět pláž byla splněna a na chvíli jsme se ocitla ve stavu, že je mi úplně jedno, co teď budeme dělat. Bylo 15h, tedy 5 hodin do odjezdu vlaku. Páťova představa byla ovšem jasnější – hřiště s klouzačkou a “maminko odnes mě tam”. Takže krosnu na záda, Páťu do náruče a stoupáme po schodech. Před námi se zjevuje hřiště s klouzačkou. Ve stínu. S výhledem na moře. Zdi jsou ozdobené keramickými motýlky. Zase brečím.

Hodinku strávíme tam a pak si vzpomenu, že blízko této pláže má být i obchodní centrum. Vidím ho za zídkou, ale dělí nás rušná silnice a netuším kudy tam. Vtom se na balkóně zjeví nějaká žena. Tak se jí ptám, jestli náhodou neví. Není místní, ale v tom obchodě zrovna byla, tak mě naviguje. Vedro je ten den veliké, tak se tam jdeme na chvíli zchladit a doplnit zásoby vody i jídla (Šári, díky za tip na burek so sirom, to mi velmi usnadnilo výběr). Páťu zaujmou všechna ta blikací autíčka a vláčky, kterým se v Brně úspěšně vyhýbáme, ale tady mu jízdu dopřeju.

Melou se ve mně zvláštní pocity, že přece nebudeme ten drahocenný čas u moře trávit v obchoďáku, ale jsem shovívavá k Páťovi a jeho potřebám. Zvažuju variantu, že bychom si udělali výlet místním autobusem na opačnou stranu města, kde jsou další pláže. Že bych si koupila celodenní lístek (děti jezdí zdarma) a projeli jsme to sem a tam aspoň na koukačku, když ne na koupačku. Ale pohled na to moje vedrem znavené, na zastávce se nudící dítě dává tomuto nápadu stopku. A tak jedeme rovnou na nádraží. Páťa je nadšený ze shledání s milovaným hřištěm s volantem, já ho dojatě pozoruju a procházím si fotky z pláže. Opravdu jsme tam byli? Opravdu jsme to zvládli?

Přiznávám, že nebylo úplně lehké zahodit vlastní očekávání a touhy vidět další pláže a části města… Více než 2 hodiny do odjezdu vlaku jsme se totiž z hřiště před nádražím, přilehlé restaurace a nedaleké mašinky – k Páťově absolutní spokojenosti – nehnuli. A když jsem si to v sobě srovnala a jen ho mlčky, s úsměvem pozorovala, tak se mi udělalo tak nějak hezky.

… a zase zpátky

Jak se blížil čas odjezdu vlaku, začaly se na zahrádku restaurace a na hřiště trousit další rodiny a já jsem zjistila, že ještě jedna rodina měla úplně stejný itinerář jako my. V neděli tam a v pondělí večer zpátky. Oni teda jeli ve složení rodiče + babička + dítě a jejich malý vodomil vylezl z vody až v 17h. Takže si moře užili o něco víc a byli o pláž vedle, která je prý písečná (asi Balavica nebo možná Glavanovo), tak to je zase další tip. Pro mě to bylo i potvrzení toho, že to nebyl zas tak špatný nápad jet jenom na otočku, když do toho šel i někdo jiný. Vzhledem k tomu, že kupé jsou pro 4 lidi, tak si myslím, že fajn složení by byly i 2 páry máma + dítě.

Dát si takovou sólo cestu s dítětem má veliké kouzlo a je to úžasně stmelovací a posilující zážitek, ale zároveň to přináší určitá rizika. Protože co kdyby se mi něco stalo (úraz, omdlení z horka…) Snažila jsem se je minimalizovat alespoň tím, že jsem si k dokladům přidala i anglicky psanou kartičku, že můj syn se jmenuje Patrik, telefon na mého muže, číslo pojištění a kontakt + náš plán cesty. Příště bych myslela i na to, abych lépe označila Páťu – ideálně náramek se jménem a kontakt na mě nebo alespoň nějakou visačku na jeho baťůžek.

Cesta zpátky byla pohodová. Sluníčko zapadalo a já jsem se pohledem loučila s mořem. V kupé s námi cestovala paní Eva, ve věku mojí mamky. Cestu s námi hodnotila jako velmi příjemnou a já jsem byla vděčná za naše povídání a její laskavý přístup k Páťovi.

Páťa teď moc rád všem vykládá, že byl u moře a mluví hlavně o spacím vláčku, mašince, bezva hřišti a nanucích (zmrzlinu jsme namouduši nepotkali… tak příště). Ale z pláže si pamatuje i kraba a že maminka sice plakala, ale byla moc šťastná. 😀

Když se mě po návratu zeptala kamarádka, jaké to bylo, tak jsem jí řekla, že to bylo, krásné, náročné, únavné, dojemné. Asi jako mateřství samotné.

Prostě #nabednu !

Závěrem přidávám pár užitečných odkazů na ty, kteří o cestování s dětmi ví daleko víc než já:

Tak cestování s dětmi, moři, horám, lesům a dobrodružství všeho druhu zdar!

Update č. 1:

Na zmiňovaném portálu Rodičem v Brně se zrovna včera (31. 7. 2022) objevila moc prima recenze právě na cestu vlakem do Chorvatska. Složení 4členná rodina a delší pobyt. Zaujala mě hlavně cesta zpátky a jiný typ vlaku, který zdá se bude stát opravdu za to:

“… (nazpět jsme se stavovali v chorvatském hlavním městě Záhřebu a jeli domů “standardním” vlakem Zagreb-Vídeň-Brno, kdy jsme byli za 9 hodin doma).

Z diskuze:
“… ta cesta utekla docela dobře, i když jsem z toho měla obavu, jak se nejede na noc, ale přes den. Akorát ve vlaku nebylo wi-fi a bez tabletů by to děti asi nedaly, takže to jistil hotspot 🫢
Ta cesta jako taková je fakt krásná, doporučuju, přejíždíte celé Slovinsko a Rakousko, jedete přes horskou dráhu Semmering, která je v UNESCO (plno tunelů, viaduktů a nádherných výhledů do hor). Až do Grazu byl vlak poloprázdný, v Rakousku se dost zaplnil. Ve Vídni přestup na Regiojet mířící z vídeňského letiště do Brna, to už byla taková rychlovka na závěr. Všechny jízdenky jsme měli s místenkami rezervované s předstihem. Je to samozřejmě dlouhé, ale v zásadě je člověk fascinován tím, že nastoupí o půl osmé ráno do vlaku v hlavním městě Chorvatska a pak se po cestě přes další dva evropské státy ocitne o půl páté odpoledne doma v Brně.”

Update č. 2:

Pokud vás zaujalo cestování vlakem, můžete mrknou i na síť Interrail. Velmi mě nadchla cesta mých známých (mávám Veronice :), kteří jako 4členná rodina cestovali následovně:

“10 dní na cestě – 9 zastávek, a 9 krásných měst – Graz-Trieste-Venezia-Roma-Nettuno-Syrakusy Ortigia-Taormina-Napoli-Wien. Mezi nejlepší zážitky patřilo nalodění vlaku na trajekt a plavba na Sicílii a pak Sicílie samotná, zejména malebný ostrůvek Ortigia, kde je velká řemeslná a hlavně loutkářská tradice. A pak Teatro Greco v Taormině a tamější tyrkysové moře…”

Rodičovské zdroje

Kdybych měla doporučit jeden rozhovor, který by si měl každý rodič poslechnout, byl by to tento s Vlaďkou Bartákovou – psycholožkou, psychoterapeutkou a lektorkou.

Dozvíte se informace o vývoji dětského mozku, o tom jak pracovat ve výchově s vlastními chybami, ale třeba i o tom, jak se nezbláznit z různých přístupů k výchově, rad a tipů, které nám zrovna nevychází.

Rozhovor je precizně vedený a skvěle zpracovaný co do obsahu a časových značek. Vybrat si můžete mezi video formou a podcastem:


Další skvělý rozhovor s Vlaďkou Bartákovou je tento pro Deník N na téma “Vztahové zemětřesení po narození dítěte”.

Obecně cokoli s Vlaďkou si poslechnete, tak pro vás bude přínosné, takže sem rovnou přidávám její Linktree rozcestník.


Kdybyste si chtěli poslechnout něco se mnou, tak se můžete podívat na můj rozhovor s Lucií Machutovou, kterou najdete na sítích jako Zažranou mámu a která se věnuje poradenství v rámci kontaktního rodičovství.


Ze zahraničních zdrojů čerpám např. z platformy The Parenting Junkie.

#matkynabednu … protože mateřství je na bednu!

Čekáte ‘rant’ o tom, že mateřství je někdy sakra náročné? Tak ten samozřejmě bude!

Čekáte twist v tom, že jsem si tímto výrokem ve své mysli ‘rehabilitovala’ svůj společenský status matky? To byste nečekali, co? 😀

Pánové prominou, ale politicky zcela nekorektně teď odhlédnu od faktu, že rodiče jsou oba dva a zaměřím se jen a pouze na ženy. Na matky.

Mateřství je totiž na bednu! Všechno to nevyspání, neustálý strach, frustrace… kolikrát máme pocit, že nám z toho praskne hlava. A v té hlavě se taky někdy dokážeme pěkně uvařit. Zamotat se ve svých vlastních myšlenkách nejistoty, nedostatečnosti a kdoví čeho ještě. Můžeme pak mít pocit že selháváme naprosto ve všem – jako matky, partnerky, dcery, sestry, kamarádky…

Continue reading “#matkynabednu … protože mateřství je na bednu!”

Jsem skvělá máma, protože…

…. PROTOŽE
… prostě JSEM. Jsem skvělá máma. Tečka.

Vážně je to tak jednoduché? Je a není. Pro mě teda bohužel není. Mateřství ve mně spustilo nějaký proces, otevřelo spoustu starých zranění, vysypala se na mě celá obří Pandořina skříň. Ne každá žena si vstupem do mateřství projde takhle brutální transformací. Pro spoustu z nich je to ta nejpřirozenější věc. Na ty já koukám s obdivem, závistí, snažím se u nich inspirovat, ale prostě to teď mám jinak. Ony by nejspíš řekly “Hele, moc nad tím přemýšlíš.” A já bych jim opáčila “Hele, ono to nejde jen tak vypnout.” Ale učím se to tlumit. Méně naslouchat tomu sebekritickému hlasu, který mi předhazuje spoustu pochybností, domněnek, výčitek…. Který klade jen nekonečný seznam podmínek. Dřív jsem se na mateřství dívala ryze podmíněně – “Jsem skvělá máma, KDYŽ…”

Continue reading “Jsem skvělá máma, protože…”

Dvouletá

Sfoukli jsme dvě svíčky na dortu a ze mě se stala máma dvouleťáka. O dvouleťácích si toho můžete přečíst víc než dost, ale co takové dvouleté mámy? I pro ně je to pořád batolecí věk. Mnoho věcí už umí, spoustu se toho ještě musí naučit, vypořádavají se s novými výzvami, návaly emocí…

Můj první rok mateřství byl ve znamení strachu a úzkosti. Ten druhý přinesl mnohem více pohody a radosti, ale taky jedno velmi nepříjemné téma. Vztek. Můj vztek. Na něj, na sebe. Hlavně na sebe, protože na něj se přece zlobit nemůžu. Vždyť on dělá jen svoji ‘práci’ – zkoumá svět okolo sebe. Mým úkolem je být mu laskavým průvodcem a nastavovat mu jasné hranice, o které se může opřít. Až díky knize Naomi Aldort ‘Vychováváme děti a rosteme s nimi’ jsem pochopila, co je to ta bezpodmínečná láska. Kapitola o lásce je uvozena krásnou citací:

Květinu nezaléváme proto, že kvete. Květina rozkvétá, protože ji zaléváme.

Continue reading “Dvouletá”

Předtím

“Cos dělala před mateřskou?” zeptala se mě naše nová sousedka. Dobrou půl minutu jsem na ni jenom zírala, až pak jsem vyhrkla odpověď. Odvykla jsem si, že se někdo ptá na mě (jakože ne na Páťu) a že se zajímá o můj život Předtím. Před mateřstvím. Bez práce jsem byla velkou část těhotenství + další skoro 2 roky, co je malej na světě. Na svoje pracovní Já už nějak zapomínám.

A co všechny ty ostatní Já? Cestovatelské, au-pairské, studentské, modelkovské, Erasmácké, Couch-surferské, Toastmasterské, lektorské, francouzské, španělské, marocké, letištní, jachtařské, číšnické, sportovní, spontánní, nebojácné oslovit kohokoli a kdykoli, využít každé příležitosti říct životu ANO !!! Continue reading “Předtím”

Nonviolent Communication (NVC)

Don’t take anything personally.

The second agreement of Don Miguel Ruiz’s masterpiece, “The Four Agreements”.

That one agreement that I’ve struggled with the most. Maybe because it’s a negative – it tells you what not to do but leaves you wondering what to do.

Recently a Czech blogger (Táta parťák) pointed out a connection between this particular agreement and nonviolent communication (NVC) in his post. He demostrated how he communicated with a guy who left a comment full of hate using NVC. How the whole conversation shifted – it was ‘miraculous’ and I found it very inspiring. Continue reading “Nonviolent Communication (NVC)”

Digitální detox

Očista. Očistec.

Už pár měsíců jsem měla rozepsaný článek na téma digitálního well-beingu v mateřství. S karanténou to ale celé nabralo úplně jiné grády. Moje frustrační tolerance se rapidně snížila, míra závisti přímo úměrně vzrostla. Svět venku se zastavil a zbyl jen ten digitální. Tak jsem se do něj ponořila naplno. Přispívala jsem na Facebook téměř denně, rozesílala zprávy na všechny strany, zakládala podpůrné skupiny…

Stala se ze mě velmi bedlivá pozorovatelka životů lidí okolo mě. Jejich online životů. Dokonalých momentů. Bez kontextu. Měla jsem sice snahu psát i nadále věci tak nějak “real”. Jak se mi opravdu (ne)daří. Dokonce jsem k tomu vyzvala své okolí, ale na to přišla poměrně studená sprcha. Směsice nepochopení, odporu, ale i dost podpory.

Všimli jste si někdy, že ve slově podpora je obsažen odpor?

Pochopila jsem, že tudy cesta nevede. Nemá cenu snažit se měnit své okolí. Mnohem větší smysl má změnit moje návyky. Continue reading “Digitální detox”

Do You Know Yourself?

Have you ever taken an online personality test? If there is one I would recommend, it’s ‘16 personalities‘.

Knowing your personality type can be a huge help in seeing your blind spots. For me it was an eye-opener to understand how I may come across at a workplace to the personality types from the other side of the spectrum:

  • highly-emotional & poorly-disciplined subordinate
  • a manager who struggles to set clearly defined objectives & timetables
  • a co-worker who is way too much interested in their colleagues lives

I remember when I first heard “I’m not here to make friends, I am here to work.” from a team-mate. Back then I thought she was weird! Now I know she is just a different personality type. Probably from the opposite side of the spectrum. But it doesn’t mean we can’t get along, we just both need to adapt our communication style and have mutual respect. Continue reading “Do You Know Yourself?”

Dear FutureMe

6 years ago I received a letter. It was from an association which organizes job fairs in the Czech Republic. I opened it and realized it was my handwriting. A letter I wrote to myself exactly one year earlier as part of an excercise for fresh university graduates looking for jobs. I completely forgot about that. And here I was reading through my own goals, dreams and expectations. It was an incredibly powerful moment.

Then I learnt about FutureMe – a website which delivers a letter to yourself via e-mail whenever you want.

A lot has been written and said about the COVID-19 pandemic. The world will never be the same, our lives will probably change. But even with things we cannot influence we can choose our attitude.

These days my mind revolves around gratefulness. Things that are gone, that I took for granted and I wish I had them now. Things that I still have and I am grateful for this wake-up call to see them. I want to remember these thoughts. Will I still feel grateful 6 months from now? 1 year? 5 years? Let’s see…

What would you write to your future self?

future me