Čekáte ‘rant’ o tom, že mateřství je někdy sakra náročné? Tak ten samozřejmě bude!
Čekáte twist v tom, že jsem si tímto výrokem ve své mysli ‘rehabilitovala’ svůj společenský status matky? To byste nečekali, co? 😀
Pánové prominou, ale politicky zcela nekorektně teď odhlédnu od faktu, že rodiče jsou oba dva a zaměřím se jen a pouze na ženy. Na matky.
Mateřství je totiž na bednu! Všechno to nevyspání, neustálý strach, frustrace… kolikrát máme pocit, že nám z toho praskne hlava. A v té hlavě se taky někdy dokážeme pěkně uvařit. Zamotat se ve svých vlastních myšlenkách nejistoty, nedostatečnosti a kdoví čeho ještě. Můžeme pak mít pocit že selháváme naprosto ve všem – jako matky, partnerky, dcery, sestry, kamarádky…
Tag: czechblogger
Jsem skvělá máma, protože…
…. PROTOŽE…
… prostě JSEM. Jsem skvělá máma. Tečka.
Vážně je to tak jednoduché? Je a není. Pro mě teda bohužel není. Mateřství ve mně spustilo nějaký proces, otevřelo spoustu starých zranění, vysypala se na mě celá obří Pandořina skříň. Ne každá žena si vstupem do mateřství projde takhle brutální transformací. Pro spoustu z nich je to ta nejpřirozenější věc. Na ty já koukám s obdivem, závistí, snažím se u nich inspirovat, ale prostě to teď mám jinak. Ony by nejspíš řekly “Hele, moc nad tím přemýšlíš.” A já bych jim opáčila “Hele, ono to nejde jen tak vypnout.” Ale učím se to tlumit. Méně naslouchat tomu sebekritickému hlasu, který mi předhazuje spoustu pochybností, domněnek, výčitek…. Který klade jen nekonečný seznam podmínek. Dřív jsem se na mateřství dívala ryze podmíněně – “Jsem skvělá máma, KDYŽ…”
Continue reading “Jsem skvělá máma, protože…”Dvouletá
Sfoukli jsme dvě svíčky na dortu a ze mě se stala máma dvouleťáka. O dvouleťácích si toho můžete přečíst víc než dost, ale co takové dvouleté mámy? I pro ně je to pořád batolecí věk. Mnoho věcí už umí, spoustu se toho ještě musí naučit, vypořádavají se s novými výzvami, návaly emocí…
Můj první rok mateřství byl ve znamení strachu a úzkosti. Ten druhý přinesl mnohem více pohody a radosti, ale taky jedno velmi nepříjemné téma. Vztek. Můj vztek. Na něj, na sebe. Hlavně na sebe, protože na něj se přece zlobit nemůžu. Vždyť on dělá jen svoji ‘práci’ – zkoumá svět okolo sebe. Mým úkolem je být mu laskavým průvodcem a nastavovat mu jasné hranice, o které se může opřít. Až díky knize Naomi Aldort ‘Vychováváme děti a rosteme s nimi’ jsem pochopila, co je to ta bezpodmínečná láska. Kapitola o lásce je uvozena krásnou citací:
Květinu nezaléváme proto, že kvete. Květina rozkvétá, protože ji zaléváme.
Předtím
“Cos dělala před mateřskou?” zeptala se mě naše nová sousedka. Dobrou půl minutu jsem na ni jenom zírala, až pak jsem vyhrkla odpověď. Odvykla jsem si, že se někdo ptá na mě (jakože ne na Páťu) a že se zajímá o můj život Předtím. Před mateřstvím. Bez práce jsem byla velkou část těhotenství + další skoro 2 roky, co je malej na světě. Na svoje pracovní Já už nějak zapomínám.
A co všechny ty ostatní Já? Cestovatelské, au-pairské, studentské, modelkovské, Erasmácké, Couch-surferské, Toastmasterské, lektorské, francouzské, španělské, marocké, letištní, jachtařské, číšnické, sportovní, spontánní, nebojácné oslovit kohokoli a kdykoli, využít každé příležitosti říct životu ANO !!! Continue reading “Předtím”
Nonviolent Communication (NVC)
Don’t take anything personally.
The second agreement of Don Miguel Ruiz’s masterpiece, “The Four Agreements”.
That one agreement that I’ve struggled with the most. Maybe because it’s a negative – it tells you what not to do but leaves you wondering what to do.
Recently a Czech blogger (Táta parťák) pointed out a connection between this particular agreement and nonviolent communication (NVC) in his post. He demostrated how he communicated with a guy who left a comment full of hate using NVC. How the whole conversation shifted – it was ‘miraculous’ and I found it very inspiring. Continue reading “Nonviolent Communication (NVC)”
Digitální detox
Očista. Očistec.
Už pár měsíců jsem měla rozepsaný článek na téma digitálního well-beingu v mateřství. S karanténou to ale celé nabralo úplně jiné grády. Moje frustrační tolerance se rapidně snížila, míra závisti přímo úměrně vzrostla. Svět venku se zastavil a zbyl jen ten digitální. Tak jsem se do něj ponořila naplno. Přispívala jsem na Facebook téměř denně, rozesílala zprávy na všechny strany, zakládala podpůrné skupiny…
Stala se ze mě velmi bedlivá pozorovatelka životů lidí okolo mě. Jejich online životů. Dokonalých momentů. Bez kontextu. Měla jsem sice snahu psát i nadále věci tak nějak “real”. Jak se mi opravdu (ne)daří. Dokonce jsem k tomu vyzvala své okolí, ale na to přišla poměrně studená sprcha. Směsice nepochopení, odporu, ale i dost podpory.
Všimli jste si někdy, že ve slově podpora je obsažen odpor?
Pochopila jsem, že tudy cesta nevede. Nemá cenu snažit se měnit své okolí. Mnohem větší smysl má změnit moje návyky. Continue reading “Digitální detox”
Sebevědomí
Kdybyste mě poznali před pár lety, nejspíš byste si řekli – “Ta holka má všechno.” A měli byste pravdu. To stejné vlastně platí i dnes. Žiju si snový, v podstatě bezproblémový život. Jenže něco tam dře, něco mě pořád stahuje ke dnu. Jako bych se stala sama sobě nepřítelem. Bylo to tak vždycky? To je dobrá otázka…
Do vínku jsem dostala extrovertní povahu, nakažlivý entuziasmus, schopnost udělat skvělý první dojem. Neměla jsem problém někoho okouzlit nebo zazářit při pracovním pohovoru. Rozhodně mi nechybělo sebevědomí, ale velmi mi chybělo sebe-vědomí. Dříve jsem se se moc nezamýšlela nad tím, kdo jsem a popravdě jsem ani tak moc neřešila dopady svého chování. Často jsem jednala dost neuváženě, nezodpovědně, někdy asi i necitlivě.
Jak moc jsem byla sebevědomá, tak moc jsem byla sebe-NEvědomá.
Batolecí deprese
Možná je depka moc silné slovo, možná jsem jen vyčerpaná, možná je to prostě jen náročnější období…
Řekněme třeba, že mi v hlavě zní jakési ‘Batolecí Blues’.
Každopádně něco není tak úplně v pořádku. Něco jsem ztratila… Někde mezi tím ročním nevyspáním, kojením, krmením, přebalováním, rozhodováním o strašné spoustě věcí a tou hromadou strachů všeho druhu… někde tam ztratilo moje mateřství lehkost. Ona tam popravdě nikdy asi tak úplně nebyla, jen občas vykoukla v nějakém záblesku. V těch něhou prosluněných momentech, kdy všechno šlo tak nějak samo a hladce, jsem si připadala jako úplná domácí víla (francouzská fée du logis), co lehce poletuje mezi připravenou snídaní pro všechny, vykouzlí oběd i úsměv na rtech a do parku vyrazí skvěle upravená, s čistě oblečeným dítkem, které vcukuletu slastně zavře očka a spí… Continue reading “Batolecí deprese”
Come On, Little Soul
“I am pregnant!” … three words that have the power to change one’s life like nothing else. That Friday morning when I said them to my husband was beautiful, exciting and scary at the same time. For it came at the worst possible timing ever. I was soon to be unemployed, interviewing for new job opportunities. One of them was looking very promising but required a lot of traveling – especially at the beginning. So now what? I knew that first trimester is tricky and things are very uncertain but I decided to be honest and tell the truth even though I was only 6 or 7 weeks in.
Don’t get me wrong, we have both wanted kids and there was a plan; The Plan with The Perfect Timing. And The Plan failed, of course… Continue reading “Come On, Little Soul”
BitterMe or BetterMe? 