Dvouletá

Sfoukli jsme dvě svíčky na dortu a ze mě se stala máma dvouleťáka. O dvouleťácích si toho můžete přečíst víc než dost, ale co takové dvouleté mámy? I pro ně je to pořád batolecí věk. Mnoho věcí už umí, spoustu se toho ještě musí naučit, vypořádavají se s novými výzvami, návaly emocí…

Můj první rok mateřství byl ve znamení strachu a úzkosti. Ten druhý přinesl mnohem více pohody a radosti, ale taky jedno velmi nepříjemné téma. Vztek. Můj vztek. Na něj, na sebe. Hlavně na sebe, protože na něj se přece zlobit nemůžu. Vždyť on dělá jen svoji ‘práci’ – zkoumá svět okolo sebe. Mým úkolem je být mu laskavým průvodcem a nastavovat mu jasné hranice, o které se může opřít. Až díky knize Naomi Aldort ‘Vychováváme děti a rosteme s nimi’ jsem pochopila, co je to ta bezpodmínečná láska. Kapitola o lásce je uvozena krásnou citací:

Květinu nezaléváme proto, že kvete. Květina rozkvétá, protože ji zaléváme.

Tu knihu (a obzvláště tuhle kapitolu) jsem četla dlouho, protože uvědomění, která přicházela, byla silná a bolestivá. A cesta od pochopení ke schopnosti tohle aplikovat, tak ta je dlouhá. Jak ráda bych napsala, že byla dlouhá… Ale jdu po ní a to je hlavní.

Když byl Páťovi rok a půl, můj vztek hodně vygradoval. Obrátila jsem se na psychoterapeutku Vlaďku Bartákovou, na jejíž přednášce jsem byla, když byl Páťa ještě miminko. Ta přednáška se jmenovala “Jak vychovávat kluky a nezbláznit se” a já jsem si tehdy pečlivě zapisovala všechny ty poznatky o testosteronu, struktuře mozku, vývojových fázích… A bláhově jsem si říkala, že to moje miminko určitě nebude vyvádět takové strašné věci. Ehm.

Najednou ty moje zápisky dávaly smysl a já jsem si uvědomila, že Páťa se chová naprosto dle očekávání. To jen jeho testosteronem nabitá osobnost mě pěkně zostra testuje. A moje reakce bohužel nebyly vždy láskyplné. Ta moje agrese, kterou jsem jen horko těžko držela na uzdě, byla velmi nepříjemná. Nelíbilo se mi, kam mě dostává všechno to jeho ‘neposlouchání’, vzpouzení při usínání, házení s jídlem, vylívání nápojů a neustálé štípání a kousání, ze kterého mi zůstávaly obrovské modřiny. A taky šrámy na duši – záplava výčitek z toho, že na něj tak často řvu, občas ho i plácnu a dělá mi obecně problém se ovládnout. Vlaďce jsem tedy poslala pár dotazů a proseb o radu. Takhle pěkně tuhle náročnou dětskou i rodičovskou fázi shrnula:

Roste, zraje, stává se sám sebou. Dělá přesně to, co má vývojově dělat. Vidí svět jako boží místo, kde dostane, co potřebuje. ale už to není tak jako před pár měsíci. Kdy ho svět obdaroval vším a v podstatě hned. Teď je dál svět boží místo, kde může projevovat svou chuť do života a svou vůli. ale svět už nemůže reagovat pořád SOUHLASEM, a MÁ ZA ÚKOL NASTAVOVAT LIMIT. To je přesně to, co zažíváte jako “testování”. Do určité míry vyhovíte, snesete…, ale pak už to stačí. Pro svět i pro Vás. Fór je v tom, že tak maličký, že je převážně v instinktivním mozku, nemá kapacitu na Vaše vysvětlování a bude mít svou intenzivní reakci… To je pro vás velmi náročné a ještě nějaký čas bude. Reagujete správně, ale potrvá, než mu tím v mozku vystavíte “mapu pochopení”. zatím bude u Vás doma pěkně nadrobíno. Jak na zemi, tak v emocích.

A měla pravdu, nadrobíno u nás bylo a občas ještě je. Ale už jsem (většinou) schopná to jen zamést – bez zbytečných nadávek, bez vzteklého třískání smetáčkem o všechno kolem. Jen ty drobky v mých vlastních emocích, ty ještě moc zametat neumím. To souvisí s mojí neschopností si věci odpouštět – o tom zas někdy příště, protože laskavost k sobě samé to je samostatná a velmi podstatná životní lekce.

Jako dvouletá máma si můžu dopřát více času pro sebe, ale často na to zapomínám a krutě se mi připomene, že “Nezazdrojované rodičovství je nasrané rodičovství.” S rostoucí nostalgií jsem tedy začala vzpomínat, kde ty moje zdroje jsou, kam se rozletěly všechny ty střípky mojí osobnosti. Kým jsem vůbec byla před mateřstvím? A kdo jsem teď? To moje odvážné, spontánní a radostné já se teď vrací stále častěji a v těch momentech mám pocit, že jsem to zase Já a že jsem přesně ta máma, kterou si Páťa vybral.

Tyhle okamžiky na mateřství miluju – když cítím tu čistou lásku a naplno prožívám svoji vlastní láskyplnost. Když si dovolím být jen teď a tady.

Často si vzpomenu na slova husitské farářky Martiny Kopecké:

Bůh přichází na svět v podobě dítěte.

Věřím totiž tomu, že v každém dítěti přichází na svět i kousek něčeho většího, klidně tomu říkejme Bůh. I když nejsem nijak zvlášť praktikující věřící, tak věřím, že je tady něco, co nás přesahuje a že skrz děti máme unikátní šanci se s tím spojit. Tahle porce čisté lásky má totiž sílu otevřít naše srdce a rozpouštět všechen strach a vztek.

Jen ji k sobě musíme pustit a (sami sobě) mnohé (od)pustit.

P.S. Přikládám pár zdrojů, které mi pomohly při práci s mým vztekem a obecně s porozuměním k těm malým stvořením – velkým učitelům 🙂

Skvělý podcast s Vlaďkou Bartákovou, kde mluví o výchově kluků i holek najdete tady a její rozhovor s psycholožkou Lucií Kolaříkovou na téma budování sebevědomí a sebelásky u dětí zase tady.

A ještě čerstvě (24. 6. 2022) přidávám skvělé povídání s Vlaďkou (nejen) na téma jak se nezbláznit z různých rodičovských přístupů.

K povídání na téma rodičovství a nenásilné komunikace a co všechno nám naše děti zrcadlí se vydejte tudy. A moc přínosný rozhovor s Terkou Kramerovou na téma transformace ženy v mateřství a jinakosti generace našich dětí najdete zde.

Pěkný článek s praktickými radami jsem našla taky na blogu klidnamama.cz.