Předtím

“Cos dělala před mateřskou?” zeptala se mě naše nová sousedka. Dobrou půl minutu jsem na ni jenom zírala, až pak jsem vyhrkla odpověď. Odvykla jsem si, že se někdo ptá na mě (jakože ne na Páťu) a že se zajímá o můj život Předtím. Před mateřstvím. Bez práce jsem byla velkou část těhotenství + další skoro 2 roky, co je malej na světě. Na svoje pracovní Já už nějak zapomínám.

A co všechny ty ostatní Já? Cestovatelské, au-pairské, studentské, modelkovské, Erasmácké, Couch-surferské, Toastmasterské, lektorské, francouzské, španělské, marocké, letištní, jachtařské, číšnické, sportovní, spontánní, nebojácné oslovit kohokoli a kdykoli, využít každé příležitosti říct životu ANO !!!

Me, myself and I. Panečku, to byla jízda! 🙂 Kolik životů jsem to žila?

Občas cítím nostalgii za všemi těmito Já, za Předtím. Za všemi těmi rozmanitými zážitky, setkáními a zkušenostmi. Než jsem se pustila do digitálního detoxu, měla jsem na Facebooku jeden návyk. Téměř každý den (většinou hned ráno) jsem se podívala na záložku ‘Memories/On This Day’ a tam jsem koukala, co jsem dělala ten den před rokem, dvěma, třemi … 11 lety. Často jsem se u toho nasmála, ale ještě častěji tam něco bolestivě píchlo – porovnávání s tím mým tehdy zajímavým, nespoutaným životem. Je vůbec možné závidět sám sobě? Nesouvisí to náhodou s obtížemi přijmout změnu jako takovou – akceptovat novou realitu? … Uf. Tak zas pojďme zpátky na špičku ledovce.

Život mám nádherný i teď, mám zdravého syna, úžasného manžela, podporující rodinu. Jen je tak strašně moc odlišný, plný strachu, zodpovědnosti a starostí. Jde mnohem víc do hloubky a už nemá tak široký záběr. Je mnohem náročnější na udržování vztahů, když už nikam neutíkám. Tak se mi občas zasteskne po tom bezstarostném období. Vím, že v tom nejsem sama, jen se o tom moc nemluví. Pěkný článek v angličtině na tabuizované téma zármutku po svém před-mateřském já jsem našla tady a krásný, nápomocný TED talk (6 minut) zde:

Prostě je třeba to přijmout. Život se mění, my se měníme. Celé naše bytí je nikdy nekončíčí učící proces. Hledání sebe sama, svého poslání. Ustát tlak okolí. Nesoudit. Cítit vděčnost za to, co máme. Anebo životem jen tak proplouváme, bez většího přemýšlení. Proč ne. Jinak přece neznamená špatně.

Nedávno jsem se zúčastnila kruhu sdílení od ReplugMe na téma “Jak být offline a nebát se, že nám něco uteče” (aneb jak se vyrovnat s FOMO – Fear Of Missing Out). Tam jsem otevřeně mluvila o překonávání své obsese sledovat životy ostatních, mít přehled o tom, co se komu děje. I tam padla otázka, jak jsem to měla Předtím. Vnímala jsem to stejně? To porovnávání, závist… Odpověděla jsem hned: “Předtím jsem měla fakt zajímavý život.” Možná jsem se podvědomě srovnávala vždycky, ale tehdy jsem sama sebe vnímala jako vítězku – alba plná fotek ze všech koutů světa, akce s přáteli, pracovní a studijní úspěchy. Úsměv za úsměvem. Ale vždyť to není soutěž! Nejsou vítězové a poražení. Jen my, co tu žijeme pospolu, protože naše životy se někdy protnuly.

Dneska jsem si vzpomněla na jednu kamarádku, na kterou jsem žárlila, které jsem vždycky záviděla. Je krásná, zcestovalá, úspěšná… Rozhodla jsem se jí po dlouhé době ozvat a vyskočila na mě naše 5 let stará konverzace a její tehdejší velmi upřímné sdílení a v něm nádherná myšlenka: co kdybychom lidem fandili místo toho, abychom jim záviděli?

Závidím Ti, že umíš tak krásně drhat a háčkovat a máš nádherné prostředí ke tvoření.

Fandím Ti ve Tvé tvorbě, Tvé výrobky jsou nádherné a je v nich otisk pohody a přírody. 

♣♣♣

Neměli bychom se lépe? Já si myslím, že ano a tak se to učím. Díky, Terezko ♥

O závisti se někdy chci rozepsat víc, protože tohle téma vnímám fakt silně. Třeba tenhle krátký 20minutový film se mnou hodně zahýbal:

Myslím, že tohle moje bilancování souvisí s tím, že se blíží Páťovy 2. narozeniny. Před těmi prvními jsem napsala velmi upřímný a otevřený článek o svých depresích. Do dalšího roku jsem jemu i sobě přála více “vpohomámu”. Někdy se zadařilo víc, někdy míň, ale cítím, že jsem na dobré cestě najít svou autentickou polohu, kde je mi dobře.

Věřím tomu, že děti si vybírají své rodiče a myslím, že Páťa si mě vybral právě kvůli tomu Předtím.

Tyjóóó, ta moje máma, ta má zážitků, ty až mi jednou bude vypravovat… A s ní bude určitě sranda, vždycky byla tak veselá a spontánní. To bude príma život!

A možná jsem ho zklamala. Nás oba. Ani jeden z nás nečekal, že moje mateřství bude tak moc svázané strachem, tak opatrné a plné obav, abych neudělala nějakou fatální chybu. Tak strašně jiné než Já Předtím.

Ale každý den mi dává novou a novou šanci. Nehledě na to, jak náročný byl z mého pohledu den předtím, jak úmorné bylo odpolední i večerní uspávání… Každý den začíná stejně – pohledem do očí, úsměvem od ucha k ucha a kouzelným “Mamikaaaa”.

Takže já si dost fandím 🙂 a myslím, že to půjde. Cítím, že už s námi nebydlí hlavně strach a závist, ale je tu mnohem víc radosti a lásky.

A vám všem moc fandím taky.

Ať se vám daří.

♥♥♥

 

 

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s