Jsem skvělá máma, protože…

…. PROTOŽE
… prostě JSEM. Jsem skvělá máma. Tečka.

Vážně je to tak jednoduché? Je a není. Pro mě teda bohužel není. Mateřství ve mně spustilo nějaký proces, otevřelo spoustu starých zranění, vysypala se na mě celá obří Pandořina skříň. Ne každá žena si vstupem do mateřství projde takhle brutální transformací. Pro spoustu z nich je to ta nejpřirozenější věc. Na ty já koukám s obdivem, závistí, snažím se u nich inspirovat, ale prostě to teď mám jinak. Ony by nejspíš řekly “Hele, moc nad tím přemýšlíš.” A já bych jim opáčila “Hele, ono to nejde jen tak vypnout.” Ale učím se to tlumit. Méně naslouchat tomu sebekritickému hlasu, který mi předhazuje spoustu pochybností, domněnek, výčitek…. Který klade jen nekonečný seznam podmínek. Dřív jsem se na mateřství dívala ryze podmíněně – “Jsem skvělá máma, KDYŽ…”

  • je doma navařeno
  • uklizeno
  • dítě spí tak, jak by mělo
  • má dostatek čistého oblečení správné velikosti
  • jsme strávili přiměřený čas venku
  • jsme o víkendu podnikli nějaký výlet

Žít s tímhle neustálým seznamem bylo dost vysilující. Tlak na to, jaké by to mělo být, jak bych to měla zvládat. Pocit radosti se dostavoval jen výjimečně. Spíš jen takové “Uf, dneska jsem to jakž takž dala. Uvidíme, co zítra.” Většina dnů probíhala v křeči, na hranici vyčerpanosti, neustálé přinasranosti a pocitu sebelítosti.

Nastal čas si o tom zase s někým promluvit. Tentokrát jsem na doporučení vyzkoušela mateřský koučink u Elišky Nehybkové. Povídaly jsme si o tom, jaká mám od sebe očekávání, jak si představuju “ideální matku” a já jsem si uvědomila, že dokola popisuju 2 protipóly, kterých se snažím dosáhnout. Na jednu stranu jsem si moc přála být “Matka Domácí” – víla, co s úsměvem vaří 3x denně teplé jídlo z lokálních a sezónních bio surovin a má v malíku starost o svoji eko, zero-waste domácnost a mateřstvím prostě žije. Na druhou stranu jsem toužila po vlastní realizaci mimo mateřství a hrozně se pranýřovala za to, že nemám práci, do které bych se mohla vrátit, že mám strach začít někde odznovu, že tak strašně váhám se školkou/hlídáním mimo rodinu, že nemám žádný vlastní výdělečný projekt, že prostě nevím co se sebou. Až tehdy jsem si uvědomila, že od sebe nemůžu očekávat výkon na 200 %. Že mám jen 100 %, které musím nějak rozumně podělit. Když někde přidám, jinde musím zákonitě ubrat.

Povídaly jsme si i o náročnosti toho transformačního procesu, o tom, že jsem si ho nevybrala vědomě jako cestu, ale tak nějak jsem do toho spadla. Odcházela jsem s dobrým pocitem, že z každé jámy se dá dostat. Na závěr totiž přišla jedna pidi rada s mega účinkem – abych se soustředila na to, co mi v mateřství jde, co mi dělá radost a to dělala co nejčastěji.

Ve stejnou chvíli jsem se taky zapojila do online kurzu od Klidné mámy a po dobu 21 dní jsem si procházela různá osobní témata – od uvědomění si vlastní důležitosti, přes schopnost přijímat pomoc od ostatních, až po opouštění starých vzorců a práci se vztekem a výčitkami.

S obrovskou úlevou se mi podařilo vystoupit z toho kolotoče svazujících podmínek a namísto KDYŽ jsem si začala hledat svá PROTOŽE. Malá i velká. Ta svoje i ta naše.

Jsem skvělá máma, PROTOŽE:

  • o mateřství a výchově přemýšlím, vzdělávám se
  • vím, že na mě záleží – na mých touhách a potřebách
    a taky vím, že já sama jsem zodpovědná za jejich naplnění
  • si dávám čas, abych našla to své – nějakou seberealizaci mimo mateřství, kterou potřebuju, abych se mohla s úsměvem vracet domů
  • naslouchám Páťovým potřebám a hledám v sobě trpělivost a pochopení
  • jsem ustála spoustu jeho náročných momentů a vzteklých scén
  • spolu děláme spoustu blbinek
  • na Krtečka někdy koukám s ním a on mi to pak nadšeně komentuje
  • i když se některý den tak úplně nepovede, tak si dovolím radovat se z těch hezkých momentů, které v každém dni jsou…

Těch PROTOŽE bych vlastně našla strašně moc a věřím, že jednou tyhle berličky ani nebudu potřebovat, že jednou tomu uvěřím a uvidím samu sebe jako tu skvělou mámu, kterou už teď jsem. Jako tu, která je na těch fotkách – krásná, sebevědomá, láskyplná, milující a milovaná.

Z Šárčina kurzu “Klidnější mámou za 21 dní” mi utkvěla v hlavě tahle rada, kterou s jejím svolením šířím dál pro všechny mámy, které potřebují dodat trochu povzbuzení:

BUĎ K SOBĚ LASKAVÁ – nemusíš nikomu nic dokazovat. Nemusíš si zasloužit ničí obdiv ani lásku. Jsi nádherná. A pokud o sobě pochybuješ, podívej se do očí svých dětí. Jak zamilovaně se na tebe dívají, jakou radost mají, když se vrátíš třeba z nákupu nebo od zubaře. Poslouchej všechny jejich komplimenty a přijímej je s radostí.

Važ si sama sebe a měj se ráda. Jsi přesně taková, jaká máš být. A můžeš být přesně tam, kde být chceš. Máš v sobě obrovský dar a potenciál. A nikdy si nenech nikým namluvit cokoli jiného.

Za zachycení tohoto krásného životního momentu, kdy mě jedno dítě zkoumá zvenku a druhé zatím zevnitř moc děkuji Kate Ilias a za krásné líčení, díky kterému jsem se cítila opravdu skvěle, patří dík Táni Štursové.

Dvouletá

Sfoukli jsme dvě svíčky na dortu a ze mě se stala máma dvouleťáka. O dvouleťácích si toho můžete přečíst víc než dost, ale co takové dvouleté mámy? I pro ně je to pořád batolecí věk. Mnoho věcí už umí, spoustu se toho ještě musí naučit, vypořádavají se s novými výzvami, návaly emocí…

Můj první rok mateřství byl ve znamení strachu a úzkosti. Ten druhý přinesl mnohem více pohody a radosti, ale taky jedno velmi nepříjemné téma. Vztek. Můj vztek. Na něj, na sebe. Hlavně na sebe, protože na něj se přece zlobit nemůžu. Vždyť on dělá jen svoji ‘práci’ – zkoumá svět okolo sebe. Mým úkolem je být mu laskavým průvodcem a nastavovat mu jasné hranice, o které se může opřít. Až díky knize Naomi Aldort ‘Vychováváme děti a rosteme s nimi’ jsem pochopila, co je to ta bezpodmínečná láska. Kapitola o lásce je uvozena krásnou citací:

Květinu nezaléváme proto, že kvete. Květina rozkvétá, protože ji zaléváme.

Continue reading “Dvouletá”

Předtím

“Cos dělala před mateřskou?” zeptala se mě naše nová sousedka. Dobrou půl minutu jsem na ni jenom zírala, až pak jsem vyhrkla odpověď. Odvykla jsem si, že se někdo ptá na mě (jakože ne na Páťu) a že se zajímá o můj život Předtím. Před mateřstvím. Bez práce jsem byla velkou část těhotenství + další skoro 2 roky, co je malej na světě. Na svoje pracovní Já už nějak zapomínám.

A co všechny ty ostatní Já? Cestovatelské, au-pairské, studentské, modelkovské, Erasmácké, Couch-surferské, Toastmasterské, lektorské, francouzské, španělské, marocké, letištní, jachtařské, číšnické, sportovní, spontánní, nebojácné oslovit kohokoli a kdykoli, využít každé příležitosti říct životu ANO !!! Continue reading “Předtím”

Sebevědomí

Kdybyste mě poznali před pár lety, nejspíš byste si řekli – “Ta holka má všechno.” A měli byste pravdu. To stejné vlastně platí i dnes. Žiju si snový, v podstatě bezproblémový život. Jenže něco tam dře, něco mě pořád stahuje ke dnu. Jako bych se stala sama sobě nepřítelem. Bylo to tak vždycky? To je dobrá otázka…

Do vínku jsem dostala extrovertní povahu, nakažlivý entuziasmus, schopnost udělat skvělý první dojem. Neměla jsem problém někoho okouzlit nebo zazářit při pracovním pohovoru. Rozhodně mi nechybělo sebevědomí, ale velmi mi chybělo sebe-vědomí. Dříve jsem se se moc nezamýšlela nad tím, kdo jsem a popravdě jsem ani tak moc neřešila dopady svého chování. Často jsem jednala dost neuváženě, nezodpovědně, někdy asi i necitlivě.

Jak moc jsem byla sebevědomá, tak moc jsem byla sebe-NEvědomá.

Continue reading “Sebevědomí”

Batolecí deprese

Možná je depka moc silné slovo, možná jsem jen vyčerpaná, možná je to prostě jen náročnější období…

Řekněme třeba, že mi v hlavě zní jakési ‘Batolecí Blues’.

Každopádně něco není tak úplně v pořádku. Něco jsem ztratila… Někde mezi tím ročním nevyspáním, kojením, krmením, přebalováním, rozhodováním o strašné spoustě věcí a tou hromadou strachů všeho druhu… někde tam ztratilo moje mateřství lehkost. Ona tam popravdě nikdy asi tak úplně nebyla, jen občas vykoukla v nějakém záblesku. V těch něhou prosluněných momentech, kdy všechno šlo tak nějak samo a hladce, jsem si připadala jako úplná domácí víla (francouzská fée du logis), co lehce poletuje mezi připravenou snídaní pro všechny, vykouzlí oběd i úsměv na rtech a do parku vyrazí skvěle upravená, s čistě oblečeným dítkem, které vcukuletu slastně zavře očka a spí… Continue reading “Batolecí deprese”