Sebevědomí

Kdybyste mě poznali před pár lety, nejspíš byste si řekli – “Ta holka má všechno.” A měli byste pravdu. To stejné vlastně platí i dnes. Žiju si snový, v podstatě bezproblémový život. Jenže něco tam dře, něco mě pořád stahuje ke dnu. Jako bych se stala sama sobě nepřítelem. Bylo to tak vždycky? To je dobrá otázka…

Do vínku jsem dostala extrovertní povahu, nakažlivý entuziasmus, schopnost udělat skvělý první dojem. Neměla jsem problém někoho okouzlit nebo zazářit při pracovním pohovoru. Rozhodně mi nechybělo sebevědomí, ale velmi mi chybělo sebe-vědomí. Dříve jsem se se moc nezamýšlela nad tím, kdo jsem a popravdě jsem ani tak moc neřešila dopady svého chování. Často jsem jednala dost neuváženě, nezodpovědně, někdy asi i necitlivě.

Jak moc jsem byla sebevědomá, tak moc jsem byla sebe-NEvědomá.

Když je řeč o sebe-vědomí, nemluvím tady jen o silných a slabých stránkách, jde to hlouběji. Schopnost sebereflexe mi chyběla dlouho a lidí, které jsem ranila, je mnoho. Spoustě z nich už jsem se omluvila. Někteří to přijali, jiní to nechali bez reakce. Tento článek ale není o zpytování svědomí, i když to s mým s(ebe)vědomím souvisí velmi úzce.

Asi před třemi lety jsem vykročila na cestu sebe-uvědomění a prošla si několika vzdělávacími kurzy, terapiemi i alternativními metodami léčení duše (o tom třeba zas někdy jindy).

Uvědomění přišlo spoustu a nebylo lehké je přijmout – ty stinné aspekty mých silných stránek, tendenci obviňovat za vše okolí a stavět se do role oběti nebo si přiznat, že mi chybí vytrvalost a disciplína.

Skrz tohle intenzivní sebepoznání se stala zvláštní věc – začala jsem k sobě cítit odpor, přestala jsem se mít ráda. Najednou jsem na sobě viděla jen to špatné a začala jsem odmítat a napadat ty, kteří mi lásku a podporu projevovali. S rostoucím sebe-vědomím mi klesalo sebevědomí. Možná by se dalo říct, že mi spadnul hřebínek, možná mě dohnala karma. Propad sebedůvěry se nejvíc projevil v mateřství; v mých pochybnostech o tom, jestli jsem dost dobrá máma.

Jak jsem našla cestu zpátky? Dílečků do skládanky bylo hodně, ale nejvíc mi aktuálně pomáhá gestalt terapie. Postupně odhaluju všechny ty domněnky, které jsem si o sobě a světě nastřádala a získávám zpět sebejistotu. Vytvářím si o sobě reálný obraz. Největší změna je, že teď už nejsem závislá na uznání okolí. Moje sebedůvěra totiž vychází zevnitř – z mé osobní odpovědnosti za můj život. Snažím se nechávat svoje ego stranou. Méně mluvit a více naslouchat. Nezávidět a nesoudit, ale vnímat a vyjadřovat vděčnost a pokoru.

Dneska je mi 32 let, Páťa má zítra 16 měsíců. Vím, že fakticky to nedává smysl, ale já tam ten symbolický dvojnásobek vidím 🙂 A beru to jako dvojnásobný důvod, abych na sobě pracovala dál – kvůli sobě, kvůli němu.

♥♥♥

A co vaše s(ebe)vědomí? Znáte sami sebe? A přesto jste sebevědomí? Nebo právě proto…?