Batolecí deprese

Možná je depka moc silné slovo, možná jsem jen vyčerpaná, možná je to prostě jen náročnější období…

Řekněme třeba, že mi v hlavě zní jakési ‘Batolecí Blues’.

Každopádně něco není tak úplně v pořádku. Něco jsem ztratila… Někde mezi tím ročním nevyspáním, kojením, krmením, přebalováním, rozhodováním o strašné spoustě věcí a tou hromadou strachů všeho druhu… někde tam ztratilo moje mateřství lehkost. Ona tam popravdě nikdy asi tak úplně nebyla, jen občas vykoukla v nějakém záblesku. V těch něhou prosluněných momentech, kdy všechno šlo tak nějak samo a hladce, jsem si připadala jako úplná domácí víla (francouzská fée du logis), co lehce poletuje mezi připravenou snídaní pro všechny, vykouzlí oběd i úsměv na rtech a do parku vyrazí skvěle upravená, s čistě oblečeným dítkem, které vcukuletu slastně zavře očka a spí…

Nebo jsem si to takhle jenom vysnila? Věřím tomu, že takhle by to mělo být? Že takhle je to správně? Byla laťka příliš vysoko?

Nebo jsem neschopná? Špatná máma, manželka, kamarádka, dcera, sestra, snacha… Kolik lidí jsem zklamala? Kolik vlastních či cizích očekávání jsem nenaplnila?

Mno, zpátky k té ztracené lehkosti. Mateřství v mém podání je povětšinou spíše těžkopádné. A právě pod tou tíhou jsem se propadla ještě někam níž. Neztratila jsem totiž jen tu lehkost, někam se vytratila i radost ze života, chuť prožívat další a další den.

Jednou takhle v sobotu jsem se probudila v slzách. Bylo něco před 7 ráno, manžel v poklidu spal, dokonce i dítě se začalo probouzet později než obvykle. Já jsem ale cítila, že něco je jinak, že dneska nezvládnu jen tak vstát a být mámou na plný úvazek. Zkusila jsem dítěti nabídnout mléčný bar, jestli se ještě na chvíli nepřicucne a neducne si. Chvilku si dal říct a mně šla hlavou myšlenka:

“O kolik minut víc ho tady takhle udržím v klidu, o tolik kratší bude dnešek. Zase další den, který musím nějak přežít…”

Kam se poděla moje vděčnost za to, že mám svoje vytoužené miminko? Zdravé a spokojené dítě? Že po mém boku je můj úžasný muž, který je mi oporou? Že venku je nádherný nový den a já si můžu žít svůj báječný život… Do očí se mi tlačily slzy jak hrachy. Slané mlíčko dítěti brzy přestalo chutnat a tak se raději s radostí vydal přeze mě vzbudit si tátu. Neměla jsem sílu snažit se ho nějak zastavit a dopřát svému muži trochu ranního klidu aspoň o víkendu. I on si všiml, že je mi nějak ouvej. Postaral se o dítě a vyrazil s ním do pekárny pro čerstvé pečivo k snídani. A já jsem mezitím seděla na posteli, koukala do zdi, před očima rozostřenou mlhu a jenom jsem plakala. S celým vědomím toho, jak skvělý mám život, že jen stačí, abych si ho užívala – Teď a Tady – a nezalykala se všemi těmi starostmi a obavami.

Tohle bohužel nebyl jediný den, kdy jsem si zpívala svoje Batolecí Blues. O poporodním baby blues se už mluví poměrně hodně, ale co když už je vašemu dítku skoro rok a vy se v tom pořád tak nějak plácáte? Když vám nějak došly síly. Pořád jste si nenašli rytmus, rutinu, každý den vaříte z vody, každý den je tak trochu boj. Ale na každém dni zároveň vidíte něco krásného, nějaké poprvé, úžasný pokrok. Jenže vám tyhle krásné momenty často zakalí obavy. V hlavě naskočí urputné ‘acokdyž’ a mozek spustí celou sérii scénářů jak z černé kroniky.

Jedna sloka mého blues je o fyzickém vyčerpání. O tom, že máme akční, zvídavé dítě, které se velmi neohroženě pohybuje po bytě od svých cca 8 měsíců a od 11 samo chodí. Že jsem unavená z věčného zvedání, chytání, sundávání, bojů o potenciálně nebezpečné předměty, z krocení vzteklého dítěte při přebalování a oblíkání, z těch 4 pater nahoru a dolů, dnes a denně.

Následuje sloka o psychickém vyčerpání a za to si nejspíš můžu sama. Nějak se neumím spolehnout na svoji intuici a neustále někde hledám rady zvenčí – kamarádky, knihy, webináře, semináře… Motám se mezi výchovou a Nevýchovou, Montessori a dalšími přístupy a v krku mám knedlík, když chci nahlas vyslovit, že to s výchovou vnímám trochu jinak než moji rodiče. Ale hlavně je nechci ranit, protože vím, že se vždycky snažili dát mi to nejlepší a jsou to skvělí prarodiče.

Moje psychické vyčerpání je i o tom, že vím, že bych si měla dopřát aktivity sama pro sebe, abych dočerpala energii. Jenže mě vyčerpává samotná myšlenka toho, že to budu muset zorganizovat, že bych to měla nějak vymyslet a naplánovat. A když to pak nějak neklapne, přijde příval sebeobviňování. Třeba takový návrat domů z masáže k ubrečenému, neutišitelnému dítěti, které pak ještě dlouho vzlyká i u prsu… To v člověku zůstane dlouho, zato efekt masáže je vmžiku pryč.

Na řadě je refrén o pasti jménem sociální sítě, do které se nechávám polapit až příliš často. Vím, že je to ‘chlubítko’ a lidi tam dávají jen to nejlepší a že to srovnávám se svou každodenní realitou, která má takových momentů taky nespočet. Jenže tohle racio se čas od času vypne a já se utápím ve srovnávání, že bych měla/mohla být víc bio, eko, respektující rodič. A když nejsem, tak nejsem dost dobrá máma.

Ten refrén by mohl znít třeba takhle:

Nelez na sítě, když je Ti ouvej
Nezoufej, doufej, 
věř, že to bude oukej. 

A hlavně dýchej… 

Dočetli jste až sem? Wow! Tak to vám přihodím ještě jednu bonusovou sloku. Tu jsem si napsala do šuplíčku před pár měsíci a doufám, že už ji nikdy neuslyším. A vlastně si nejsem tak jistá, jestli ji vůbec chcete slyšet vy – ta sloka je totiž o nočních můrách. Několik dnů po sobě se mi zdálo, že náš Páťa umírá. Většinou jsem to neviděla, jen mi to přišli suše oznámit – “Vaše dítě je mrtvé.” V těch snech jsem začala usedavě plakat, ale zároveň se mi po těle rozlil pocit úlevy. Že je po všem – po neustálém stresu, po všech těch starostech… A tohle mě vyděsilo nejvíc, tyhle podivné emoce úlevy.

Že je to pěkně divná bonusová sloka? Spíš taková malusová… Nenápadně schovaná na závěr pekelně dlouhého článku. Za tuhle sloku se totiž stydím, děsí mě a nejednou mě dohnala k slzám. Hlavně když jsem byla sama doma, když mi Páťa spokojeně usnul v náručí, s důvěrou mi odevzdal celé své tělíčko a občas mu cuknul koutek do úsměvu. V těch chvílích přicházely ty strašné myšlenky – co jsem to proboha za mámu? Proč se mi zdají takové sny? Proč se sakra nemůžu ‘hodit do klidu’, jak mi všichni neustále radí? Ty myšlenky jsem zaháněla vším možným – bezduše jsem scrollovala Facebookem, sledovala seriály, poslouchala podcasty. Hlavně aby na ně nebyl prostor.

A co hůř – hrozně jsem se bála někomu se s tím svěřit. Pak jsem se otevřela (ehm, lépe řečeno sesypala) kamarádce – taky mamince, vystudované psycholožce. Diagnóza: nervy v prdeli. Našponované k prasknutí následkem dlouhodobého vyčerpání.

Je na to vůbec nějaká léčba?

Je a jmenuje se Sebeláska. Tajný elixír života, který je potřeba pít od rána do večera, doušek po doušku:

  • Ráno se na sebe usměju do zrcadla – “hlt”
  • Odpouštím si své nedostatky – “hlt”
  • Nesoudím se, přijímám se – “hlt”

Zatím mi ten elixír stojí na poličce v koupelně, málokdy se ho fakt napiju, ale věřím, že to je ta správná cesta. Mně osobně taky pomáhá, že o tomhle svém stavu začínám otevřeně mluvit – se svým manželem, kamarádkami maminkami. Teď je na řadě rodina. Uf. A až tenhle článek vypustím veřejně do světa, bude to třeba vysvětlení pro mé širší okolí – proč někdy těžko hledám slova, když se mě někdo ptá, jak se mám… Že třeba často předvědčuju manžela, abychom se už vrátili z procházky domů, i když dítě spokojeně spinká v kočárku, jenže já už myslím na to, co bude, až se probudí. Co když chytne nějaký strašlivý nespokojený amok? Co, když se ukáže, že ho nezvládám, že to nedávám? Všichni se na mě budou dívat, jak se mi v náručí zmítá řvoucí dítě a mně do očí stoupají slzy.

Jsou dny, které jsou objektivně na hovno, ale zvládám je s přehledem. Jsou dny, které jsou vlastně fajn, ale zůstanou zahaleny v nějaké podivné mlze – směsici strachu, nejistoty, vyčerpání a vyhoření. Takže možná opravdu mám nějakou batolecí depku. Nemám ji ráda a nemám se ráda, když ji zrovna prožívám. Jenže právě tehdy se musím mít ráda nejvíc. Radši jí proto říkám Batolecí Blues a snažím se z ní vypsat, vyzpívat. Při zpěvu je totiž třeba dýchat a to mi pomáhá.

Nádech, výdech.

Přijímám nové, vypouštím staré, nepotřebné.

IMG-3160

A co ty? Taky si někdy zpíváš to svý blues?

Tak se raději napij elixíru Sebelásky a zazpívej si se mnou jinou písničku:

Jsem skvělá máma,

Tralala! 

Mám se ráda,

Tralala! 

 

P. S. Tento článek si už pár dnů žije vlastním životem a já jsem dojatá reakcemi, které vyvolal. Dostalo se mi ohromné dávky porozumění a podpory, která zdaleka přesáhla okruh mých známých. Přidávám proto shrnutí celé naší cesty. Svoji pouť mateřstvím jsem začala jako ‘polomáma‘, protože Páťa se narodil předčasně, pak přišla tahle fáze ‘psychomámy’ a doufám, že teď už je na řadě jen ‘vpohomáma’.

7 thoughts on “Batolecí deprese”

  1. Držím palce a přeji pevné nervy! Napadlo mě, nemáte možnost chodit třeba na nějakou podpůrnou skupinku? Všude možně po ČR je pořádá např. Mamila. Je to setkání maminek, které si sdílejí své každodenní starosti spojené s výchovou, kojením, vývojem miminka, vztahy s okolím…prostě takový ten “tradiční” ženský kruh.

    Like

    1. Milá Terezo, moc díky za reakci a vyjádřenou podporu. Myslím, že je to dobrý nápad najít si nějakou podpůrnou skupinku. Často se potkávám s kamarádkami s prcky, ale málokdy nás děti nechají zajít do hloubky…

      Like

  2. Ivi, mne pomohlo len jedno,prosto a sucho ‘let be’ – nezehlim,varím len pre prdolu a pre seba,vysávame raz za tyzden. Sme stále vonku,na balkóne,spíme,spievame a prdime na okolie,rady a tipy z vonku. Drž sa.

    Like

  3. Přeji pěkný večer a děkuji za skvělý článek…jak já Vám rozumím. 🙂 Ach jo, ta moderní doba… Místo,co bychom šly spát, tak hltáme články zdánlivě dokonalých matek a druhý den se budíme s ještě větším pocitem marnosti. S prvorozeným uplakánkem jsem si taky hodně “užila”. Naštěstí vnitřní touha a vedení mě přivedlo k dětem čtyřem. 🙂 Vnímám za sebou obrovský kus práce na sobě. Ale pořád je co zlepšovat, protože teď to zase trochu dře díky té nahromaděné únavě, nevyspání a když se přidají představy a obavy, tak je vymalováno… 😦 Naštěstí děti jsou krásně vnímavé a když je máma v pohodě, jsou skvělý tým.
    Nebojte se poprosit o pomoc, nechat si pohlídat a vyrazit si s manželem…
    Pěkné léto přeje
    Hanka

    Like

    1. Hanko, moc Vám děkuji za krásný komentář a vyjádřenou podporu 🙂

      Gratuluju ke čtyřem prckům. Často teď vzpomínám, když jsem před lety pracovala jako au-pair ve Francii v rodině, která měla čtyři (teď má 5) dětí. V mých vzpomínkám tam všechno plynulo tak nějak samo… 😀

      A jak píšete – “hltáme články ZDÁNLIVĚ dokonalých matek…” – moje cesta k ‘psychomámě’ vedla přímo přes ‘digimámu’, o tom se chystám napsat zase někdy příště.

      Přeju, ať je Vám taky zase dobře.

      Krásné letní dny,
      Iva

      Like

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s