Jsem skvělá máma, protože…

…. PROTOŽE
… prostě JSEM. Jsem skvělá máma. Tečka.

Vážně je to tak jednoduché? Je a není. Pro mě teda bohužel není. Mateřství ve mně spustilo nějaký proces, otevřelo spoustu starých zranění, vysypala se na mě celá obří Pandořina skříň. Ne každá žena si vstupem do mateřství projde takhle brutální transformací. Pro spoustu z nich je to ta nejpřirozenější věc. Na ty já koukám s obdivem, závistí, snažím se u nich inspirovat, ale prostě to teď mám jinak. Ony by nejspíš řekly “Hele, moc nad tím přemýšlíš.” A já bych jim opáčila “Hele, ono to nejde jen tak vypnout.” Ale učím se to tlumit. Méně naslouchat tomu sebekritickému hlasu, který mi předhazuje spoustu pochybností, domněnek, výčitek…. Který klade jen nekonečný seznam podmínek. Dřív jsem se na mateřství dívala ryze podmíněně – “Jsem skvělá máma, KDYŽ…”

  • je doma navařeno
  • uklizeno
  • dítě spí tak, jak by mělo
  • má dostatek čistého oblečení správné velikosti
  • jsme strávili přiměřený čas venku
  • jsme o víkendu podnikli nějaký výlet

Žít s tímhle neustálým seznamem bylo dost vysilující. Tlak na to, jaké by to mělo být, jak bych to měla zvládat. Pocit radosti se dostavoval jen výjimečně. Spíš jen takové “Uf, dneska jsem to jakž takž dala. Uvidíme, co zítra.” Většina dnů probíhala v křeči, na hranici vyčerpanosti, neustálé přinasranosti a pocitu sebelítosti.

Nastal čas si o tom zase s někým promluvit. Tentokrát jsem na doporučení vyzkoušela mateřský koučink u Elišky Nehybkové. Povídaly jsme si o tom, jaká mám od sebe očekávání, jak si představuju “ideální matku” a já jsem si uvědomila, že dokola popisuju 2 protipóly, kterých se snažím dosáhnout. Na jednu stranu jsem si moc přála být “Matka Domácí” – víla, co s úsměvem vaří 3x denně teplé jídlo z lokálních a sezónních bio surovin a má v malíku starost o svoji eko, zero-waste domácnost a mateřstvím prostě žije. Na druhou stranu jsem toužila po vlastní realizaci mimo mateřství a hrozně se pranýřovala za to, že nemám práci, do které bych se mohla vrátit, že mám strach začít někde odznovu, že tak strašně váhám se školkou/hlídáním mimo rodinu, že nemám žádný vlastní výdělečný projekt, že prostě nevím co se sebou. Až tehdy jsem si uvědomila, že od sebe nemůžu očekávat výkon na 200 %. Že mám jen 100 %, které musím nějak rozumně podělit. Když někde přidám, jinde musím zákonitě ubrat.

Povídaly jsme si i o náročnosti toho transformačního procesu, o tom, že jsem si ho nevybrala vědomě jako cestu, ale tak nějak jsem do toho spadla. Odcházela jsem s dobrým pocitem, že z každé jámy se dá dostat. Na závěr totiž přišla jedna pidi rada s mega účinkem – abych se soustředila na to, co mi v mateřství jde, co mi dělá radost a to dělala co nejčastěji.

Ve stejnou chvíli jsem se taky zapojila do online kurzu od Klidné mámy a po dobu 21 dní jsem si procházela různá osobní témata – od uvědomění si vlastní důležitosti, přes schopnost přijímat pomoc od ostatních, až po opouštění starých vzorců a práci se vztekem a výčitkami.

S obrovskou úlevou se mi podařilo vystoupit z toho kolotoče svazujících podmínek a namísto KDYŽ jsem si začala hledat svá PROTOŽE. Malá i velká. Ta svoje i ta naše.

Jsem skvělá máma, PROTOŽE:

  • o mateřství a výchově přemýšlím, vzdělávám se
  • vím, že na mě záleží – na mých touhách a potřebách
    a taky vím, že já sama jsem zodpovědná za jejich naplnění
  • si dávám čas, abych našla to své – nějakou seberealizaci mimo mateřství, kterou potřebuju, abych se mohla s úsměvem vracet domů
  • naslouchám Páťovým potřebám a hledám v sobě trpělivost a pochopení
  • jsem ustála spoustu jeho náročných momentů a vzteklých scén
  • spolu děláme spoustu blbinek
  • na Krtečka někdy koukám s ním a on mi to pak nadšeně komentuje
  • i když se některý den tak úplně nepovede, tak si dovolím radovat se z těch hezkých momentů, které v každém dni jsou…

Těch PROTOŽE bych vlastně našla strašně moc a věřím, že jednou tyhle berličky ani nebudu potřebovat, že jednou tomu uvěřím a uvidím samu sebe jako tu skvělou mámu, kterou už teď jsem. Jako tu, která je na těch fotkách – krásná, sebevědomá, láskyplná, milující a milovaná.

Z Šárčina kurzu “Klidnější mámou za 21 dní” mi utkvěla v hlavě tahle rada, kterou s jejím svolením šířím dál pro všechny mámy, které potřebují dodat trochu povzbuzení:

BUĎ K SOBĚ LASKAVÁ – nemusíš nikomu nic dokazovat. Nemusíš si zasloužit ničí obdiv ani lásku. Jsi nádherná. A pokud o sobě pochybuješ, podívej se do očí svých dětí. Jak zamilovaně se na tebe dívají, jakou radost mají, když se vrátíš třeba z nákupu nebo od zubaře. Poslouchej všechny jejich komplimenty a přijímej je s radostí.

Važ si sama sebe a měj se ráda. Jsi přesně taková, jaká máš být. A můžeš být přesně tam, kde být chceš. Máš v sobě obrovský dar a potenciál. A nikdy si nenech nikým namluvit cokoli jiného.

Za zachycení tohoto krásného životního momentu, kdy mě jedno dítě zkoumá zvenku a druhé zatím zevnitř moc děkuji Kate Ilias a za krásné líčení, díky kterému jsem se cítila opravdu skvěle, patří dík Táni Štursové.

Dvouletá

Sfoukli jsme dvě svíčky na dortu a ze mě se stala máma dvouleťáka. O dvouleťácích si toho můžete přečíst víc než dost, ale co takové dvouleté mámy? I pro ně je to pořád batolecí věk. Mnoho věcí už umí, spoustu se toho ještě musí naučit, vypořádavají se s novými výzvami, návaly emocí…

Můj první rok mateřství byl ve znamení strachu a úzkosti. Ten druhý přinesl mnohem více pohody a radosti, ale taky jedno velmi nepříjemné téma. Vztek. Můj vztek. Na něj, na sebe. Hlavně na sebe, protože na něj se přece zlobit nemůžu. Vždyť on dělá jen svoji ‘práci’ – zkoumá svět okolo sebe. Mým úkolem je být mu laskavým průvodcem a nastavovat mu jasné hranice, o které se může opřít. Až díky knize Naomi Aldort ‘Vychováváme děti a rosteme s nimi’ jsem pochopila, co je to ta bezpodmínečná láska. Kapitola o lásce je uvozena krásnou citací:

Květinu nezaléváme proto, že kvete. Květina rozkvétá, protože ji zaléváme.

Continue reading “Dvouletá”

Předtím

“Cos dělala před mateřskou?” zeptala se mě naše nová sousedka. Dobrou půl minutu jsem na ni jenom zírala, až pak jsem vyhrkla odpověď. Odvykla jsem si, že se někdo ptá na mě (jakože ne na Páťu) a že se zajímá o můj život Předtím. Před mateřstvím. Bez práce jsem byla velkou část těhotenství + další skoro 2 roky, co je malej na světě. Na svoje pracovní Já už nějak zapomínám.

A co všechny ty ostatní Já? Cestovatelské, au-pairské, studentské, modelkovské, Erasmácké, Couch-surferské, Toastmasterské, lektorské, francouzské, španělské, marocké, letištní, jachtařské, číšnické, sportovní, spontánní, nebojácné oslovit kohokoli a kdykoli, využít každé příležitosti říct životu ANO !!! Continue reading “Předtím”

Nonviolent Communication (NVC)

Don’t take anything personally.

The second agreement of Don Miguel Ruiz’s masterpiece, “The Four Agreements”.

That one agreement that I’ve struggled with the most. Maybe because it’s a negative – it tells you what not to do but leaves you wondering what to do.

Recently a Czech blogger (Táta parťák) pointed out a connection between this particular agreement and nonviolent communication (NVC) in his post. He demostrated how he communicated with a guy who left a comment full of hate using NVC. How the whole conversation shifted – it was ‘miraculous’ and I found it very inspiring. Continue reading “Nonviolent Communication (NVC)”

Digitální detox

Očista. Očistec.

Už pár měsíců jsem měla rozepsaný článek na téma digitálního well-beingu v mateřství. S karanténou to ale celé nabralo úplně jiné grády. Moje frustrační tolerance se rapidně snížila, míra závisti přímo úměrně vzrostla. Svět venku se zastavil a zbyl jen ten digitální. Tak jsem se do něj ponořila naplno. Přispívala jsem na Facebook téměř denně, rozesílala zprávy na všechny strany, zakládala podpůrné skupiny…

Stala se ze mě velmi bedlivá pozorovatelka životů lidí okolo mě. Jejich online životů. Dokonalých momentů. Bez kontextu. Měla jsem sice snahu psát i nadále věci tak nějak “real”. Jak se mi opravdu (ne)daří. Dokonce jsem k tomu vyzvala své okolí, ale na to přišla poměrně studená sprcha. Směsice nepochopení, odporu, ale i dost podpory.

Všimli jste si někdy, že ve slově podpora je obsažen odpor?

Pochopila jsem, že tudy cesta nevede. Nemá cenu snažit se měnit své okolí. Mnohem větší smysl má změnit moje návyky. Continue reading “Digitální detox”

Do You Know Yourself?

Have you ever taken an online personality test? If there is one I would recommend, it’s ‘16 personalities‘.

Knowing your personality type can be a huge help in seeing your blind spots. For me it was an eye-opener to understand how I may come across at a workplace to the personality types from the other side of the spectrum:

  • highly-emotional & poorly-disciplined subordinate
  • a manager who struggles to set clearly defined objectives & timetables
  • a co-worker who is way too much interested in their colleagues lives

I remember when I first heard “I’m not here to make friends, I am here to work.” from a team-mate. Back then I thought she was weird! Now I know she is just a different personality type. Probably from the opposite side of the spectrum. But it doesn’t mean we can’t get along, we just both need to adapt our communication style and have mutual respect. Continue reading “Do You Know Yourself?”

Dear FutureMe

6 years ago I received a letter. It was from an association which organizes job fairs in the Czech Republic. I opened it and realized it was my handwriting. A letter I wrote to myself exactly one year earlier as part of an excercise for fresh university graduates looking for jobs. I completely forgot about that. And here I was reading through my own goals, dreams and expectations. It was an incredibly powerful moment.

Then I learnt about FutureMe – a website which delivers a letter to yourself via e-mail whenever you want.

A lot has been written and said about the COVID-19 pandemic. The world will never be the same, our lives will probably change. But even with things we cannot influence we can choose our attitude.

These days my mind revolves around gratefulness. Things that are gone, that I took for granted and I wish I had them now. Things that I still have and I am grateful for this wake-up call to see them. I want to remember these thoughts. Will I still feel grateful 6 months from now? 1 year? 5 years? Let’s see…

What would you write to your future self?

future me

Patman goes Batman to fight the Coronavirus!

Stay Home and go Batman too 

20200313_163606925_iOS

Why Batman? Today I watched a documentary about the Coronavirus which supposedly originated in bats…  And it got me thinking.

How did Batman actually become Batman?

Bruce Wayne wasn’t bitten by a bat like Spiderman. It was his decision, determination…

Maybe this virus is a wake-up call, a ‘bat-bite’ to all humanity so that we rediscover our superpower – to be Human – kind, respectful and loving.

So go Batman! Watch it, read it, play it… Be Batman, Be Human – call your loved ones, offer help to your friends and neighbours (especially the elderly) but be cautious and eliminate any unnecessary travel and gatherings. Continue reading “Patman goes Batman to fight the Coronavirus!”

Sebevědomí

Kdybyste mě poznali před pár lety, nejspíš byste si řekli – “Ta holka má všechno.” A měli byste pravdu. To stejné vlastně platí i dnes. Žiju si snový, v podstatě bezproblémový život. Jenže něco tam dře, něco mě pořád stahuje ke dnu. Jako bych se stala sama sobě nepřítelem. Bylo to tak vždycky? To je dobrá otázka…

Do vínku jsem dostala extrovertní povahu, nakažlivý entuziasmus, schopnost udělat skvělý první dojem. Neměla jsem problém někoho okouzlit nebo zazářit při pracovním pohovoru. Rozhodně mi nechybělo sebevědomí, ale velmi mi chybělo sebe-vědomí. Dříve jsem se se moc nezamýšlela nad tím, kdo jsem a popravdě jsem ani tak moc neřešila dopady svého chování. Často jsem jednala dost neuváženě, nezodpovědně, někdy asi i necitlivě.

Jak moc jsem byla sebevědomá, tak moc jsem byla sebe-NEvědomá.

Continue reading “Sebevědomí”

Batolecí deprese

Možná je depka moc silné slovo, možná jsem jen vyčerpaná, možná je to prostě jen náročnější období…

Řekněme třeba, že mi v hlavě zní jakési ‘Batolecí Blues’.

Každopádně něco není tak úplně v pořádku. Něco jsem ztratila… Někde mezi tím ročním nevyspáním, kojením, krmením, přebalováním, rozhodováním o strašné spoustě věcí a tou hromadou strachů všeho druhu… někde tam ztratilo moje mateřství lehkost. Ona tam popravdě nikdy asi tak úplně nebyla, jen občas vykoukla v nějakém záblesku. V těch něhou prosluněných momentech, kdy všechno šlo tak nějak samo a hladce, jsem si připadala jako úplná domácí víla (francouzská fée du logis), co lehce poletuje mezi připravenou snídaní pro všechny, vykouzlí oběd i úsměv na rtech a do parku vyrazí skvěle upravená, s čistě oblečeným dítkem, které vcukuletu slastně zavře očka a spí… Continue reading “Batolecí deprese”