You either get bitter or get better. It’s that simple. You either take what has been dealt to you and allow it to make you a better person, or you allow it to tear you down.
The choice does not belong to fate. The choice belongs to you.
(Josh Shipp)
Chillingo, aneb jak jsem našla to svoje
Ten nápad se zhmotnil před rokem. Seděla jsem u své psychoterapeutky Olinky a probíraly jsme moje zklamání, že jsem nedostala práci, o kterou jsem se ucházela. Konverzace se pak stočila na rozhovor o mých silných stránkách, o tom, co mě vždycky bavilo a v čem jsem opravdu dobrá. Jsou to cizí jazyky a kontakt s lidmi.
Na závěr sezení jsem dostala otázku jaká je moje aktuální potřeba. Samu sebe jsem překvapila odpovědí:
“Vnitřní klid. Strašně moc mi teď chybí vnitřní klid. Cítím, jak je to uvnitř mě všechno rozbouřené.”
Další den se dostavil kýžený pocit klidu. Celé se mi to spojilo. Viděla jsem před sebou jasně a zřetelně co a jak budu dělat, jak to celé bude probíhat. I jak se to bude jmenovat. A tak se zrodilo Chillingo.
Cizí jazyky vnímám jako bránu do světa, ale zároveň i jako nástroj sebepoznání. Všechny praxe a cvičení, které posilují pocit vnitřního klidu, vedou do stejného místa. Ať už je to jóga, meditace nebo mindfulness, přivádí nás to do místa klidu, které má každý z nás uvnitř sebe.
Pokud v sobě tento prostor budeme kultivovat a rozvíjet, otevírají se před námi netušené možnosti.
Když jsem před lety vyučovala francouzštinu na brněnské Alliance française, zaznamenala jsem lidi, kteří v učebně byli fyzicky, ale mentálně byli jinde. Tehdy jsem s tím neuměla tak dobře pracovat.
Během mateřství jsem si mohla více osahat svoje já. Vnímat jeho světlé a posvítit si na ty tmavší stránky. Uvědomit si, jak funguje moje pozornost. Jak mocný nástroj je dech a mnoho dalšího.
Prošla jsem si všemožnými terapiemi, workshopy a kurzy. Nejvíc čerpám z kurzu Mindfulness-based stress reduction (MBSR), poznatků z Nenásilné komunikace a psychoterapeutických setkání na téma “Trauma nebo REZ” (raná emoční zranění).
Chillingo v sobě propojuje dva prvky:
- Chill = prožitek klidu, uvnitřnění, zpřítomnění
- Lingo = jazyková část, kdy konverzace vychází z témat seberozvoje (koučovací karty, Self-Exploration cards a další nástroje)
I ten kruh má svoji symboliku, ale nebudu vám prozrazovat dopředu všechno, ať vás neokradu o ten prožitek. 🙂
Pilotní workshop v angličtině pro skupinu 10 lidí proběhne v Brně 29. 5. od 18h. Kapacita už je téměř naplněna, ale můžete se přihlásit zde. Po překročení kapacity budete evidováni jako náhradníci a dostanete info o dalších plánovaných workshopech.
Těším se na vás,
Iva
(autorka BitterMe.blog & Matky na bednu)
Jak jsem jela sama s dítětem k moři
Já, která nejsem schopná vypravit nás bez doprovodu manžela/kamarádek ani na koupaliště, jsem byla se starším čtyřletým Páťou v Chorvatsku! Pořád tomu nemůžu uvěřit, dokola si přehrávám videa, koukám na fotky a koupu se v tom pocitu blaženosti, vděčnosti a vlastní “schopnosti”. Zvládla jsem to, dala jsem to, dokázala jsem to!
Mladší Janičku, která má aktuálně 19 měsíců se nabídla hlídat babička, protože se 2 dětmi bych si na tu cestu netroufla. Odjeli jsme proto jen na 2 noci, což už máme vyzkoušené, že beze mě zvládne. Možná by to zvládla i déle, ale vzhledem k tomu, že je ještě kojená, tak by to nemuselo zvládnout moje tělo.
Před dětmi jsem cestovala poměrně hodně, píšu o tom např. v článku Předtím. Už během prvního těhotenství se ve mně ale usadil strach. Strach o dítě, obavy z plánování, z cesty samotné, z balení, ze světa okolo. Takže jsem skoro 5 let nebyla v zahraničí. Moře mi chybělo strašně moc! Každé léto jsem se závistí koukala na fotky mých přátel z dovolených. Jak to dělají, že s dětmi jen tak vyrazí k moři? Ať už autem nebo letadlem… Kde berou to odhodlání? Jaktože se nebojí?!
Continue reading “Jak jsem jela sama s dítětem k moři”Rodičovské zdroje
Kdybych měla doporučit jeden rozhovor, který by si měl každý rodič poslechnout, byl by to tento s Vlaďkou Bartákovou – psycholožkou, psychoterapeutkou a lektorkou.
Dozvíte se informace o vývoji dětského mozku, o tom jak pracovat ve výchově s vlastními chybami, ale třeba i o tom, jak se nezbláznit z různých přístupů k výchově, rad a tipů, které nám zrovna nevychází.
Rozhovor je precizně vedený a skvěle zpracovaný co do obsahu a časových značek. Vybrat si můžete mezi video formou a podcastem:
Další skvělý rozhovor s Vlaďkou Bartákovou je tento pro Deník N na téma “Vztahové zemětřesení po narození dítěte”.
Obecně cokoli s Vlaďkou si poslechnete, tak pro vás bude přínosné, takže sem rovnou přidávám její Linktree rozcestník.
Kdybyste si chtěli poslechnout něco se mnou, tak se můžete podívat na můj rozhovor s Lucií Machutovou, kterou najdete na sítích jako Zažranou mámu a která se věnuje poradenství v rámci kontaktního rodičovství.
Ze zahraničních zdrojů čerpám např. z platformy The Parenting Junkie.
#matkynabednu … protože mateřství je na bednu!
Čekáte ‘rant’ o tom, že mateřství je někdy sakra náročné? Tak ten samozřejmě bude!
Čekáte twist v tom, že jsem si tímto výrokem ve své mysli ‘rehabilitovala’ svůj společenský status matky? To byste nečekali, co? 😀
Pánové prominou, ale politicky zcela nekorektně teď odhlédnu od faktu, že rodiče jsou oba dva a zaměřím se jen a pouze na ženy. Na matky.
Mateřství je totiž na bednu! Všechno to nevyspání, neustálý strach, frustrace… kolikrát máme pocit, že nám z toho praskne hlava. A v té hlavě se taky někdy dokážeme pěkně uvařit. Zamotat se ve svých vlastních myšlenkách nejistoty, nedostatečnosti a kdoví čeho ještě. Můžeme pak mít pocit že selháváme naprosto ve všem – jako matky, partnerky, dcery, sestry, kamarádky…
Jsem skvělá máma, protože…
…. PROTOŽE…
… prostě JSEM. Jsem skvělá máma. Tečka.
Vážně je to tak jednoduché? Je a není. Pro mě teda bohužel není. Mateřství ve mně spustilo nějaký proces, otevřelo spoustu starých zranění, vysypala se na mě celá obří Pandořina skříň. Ne každá žena si vstupem do mateřství projde takhle brutální transformací. Pro spoustu z nich je to ta nejpřirozenější věc. Na ty já koukám s obdivem, závistí, snažím se u nich inspirovat, ale prostě to teď mám jinak. Ony by nejspíš řekly “Hele, moc nad tím přemýšlíš.” A já bych jim opáčila “Hele, ono to nejde jen tak vypnout.” Ale učím se to tlumit. Méně naslouchat tomu sebekritickému hlasu, který mi předhazuje spoustu pochybností, domněnek, výčitek…. Který klade jen nekonečný seznam podmínek. Dřív jsem se na mateřství dívala ryze podmíněně – “Jsem skvělá máma, KDYŽ…”
Continue reading “Jsem skvělá máma, protože…”Dvouletá
Sfoukli jsme dvě svíčky na dortu a ze mě se stala máma dvouleťáka. O dvouleťácích si toho můžete přečíst víc než dost, ale co takové dvouleté mámy? I pro ně je to pořád batolecí věk. Mnoho věcí už umí, spoustu se toho ještě musí naučit, vypořádavají se s novými výzvami, návaly emocí…
Můj první rok mateřství byl ve znamení strachu a úzkosti. Ten druhý přinesl mnohem více pohody a radosti, ale taky jedno velmi nepříjemné téma. Vztek. Můj vztek. Na něj, na sebe. Hlavně na sebe, protože na něj se přece zlobit nemůžu. Vždyť on dělá jen svoji ‘práci’ – zkoumá svět okolo sebe. Mým úkolem je být mu laskavým průvodcem a nastavovat mu jasné hranice, o které se může opřít. Až díky knize Naomi Aldort ‘Vychováváme děti a rosteme s nimi’ jsem pochopila, co je to ta bezpodmínečná láska. Kapitola o lásce je uvozena krásnou citací:
Květinu nezaléváme proto, že kvete. Květina rozkvétá, protože ji zaléváme.
Předtím
“Cos dělala před mateřskou?” zeptala se mě naše nová sousedka. Dobrou půl minutu jsem na ni jenom zírala, až pak jsem vyhrkla odpověď. Odvykla jsem si, že se někdo ptá na mě (jakože ne na Páťu) a že se zajímá o můj život Předtím. Před mateřstvím. Bez práce jsem byla velkou část těhotenství + další skoro 2 roky, co je malej na světě. Na svoje pracovní Já už nějak zapomínám.
A co všechny ty ostatní Já? Cestovatelské, au-pairské, studentské, modelkovské, Erasmácké, Couch-surferské, Toastmasterské, lektorské, francouzské, španělské, marocké, letištní, jachtařské, číšnické, sportovní, spontánní, nebojácné oslovit kohokoli a kdykoli, využít každé příležitosti říct životu ANO !!! Continue reading “Předtím”
Nonviolent Communication (NVC)
Don’t take anything personally.
The second agreement of Don Miguel Ruiz’s masterpiece, “The Four Agreements”.
That one agreement that I’ve struggled with the most. Maybe because it’s a negative – it tells you what not to do but leaves you wondering what to do.
Recently a Czech blogger (Táta parťák) pointed out a connection between this particular agreement and nonviolent communication (NVC) in his post. He demostrated how he communicated with a guy who left a comment full of hate using NVC. How the whole conversation shifted – it was ‘miraculous’ and I found it very inspiring. Continue reading “Nonviolent Communication (NVC)”
Digitální detox
Očista. Očistec.
Už pár měsíců jsem měla rozepsaný článek na téma digitálního well-beingu v mateřství. S karanténou to ale celé nabralo úplně jiné grády. Moje frustrační tolerance se rapidně snížila, míra závisti přímo úměrně vzrostla. Svět venku se zastavil a zbyl jen ten digitální. Tak jsem se do něj ponořila naplno. Přispívala jsem na Facebook téměř denně, rozesílala zprávy na všechny strany, zakládala podpůrné skupiny…
Stala se ze mě velmi bedlivá pozorovatelka životů lidí okolo mě. Jejich online životů. Dokonalých momentů. Bez kontextu. Měla jsem sice snahu psát i nadále věci tak nějak “real”. Jak se mi opravdu (ne)daří. Dokonce jsem k tomu vyzvala své okolí, ale na to přišla poměrně studená sprcha. Směsice nepochopení, odporu, ale i dost podpory.
Všimli jste si někdy, že ve slově podpora je obsažen odpor?
Pochopila jsem, že tudy cesta nevede. Nemá cenu snažit se měnit své okolí. Mnohem větší smysl má změnit moje návyky. Continue reading “Digitální detox”
Do You Know Yourself?
Have you ever taken an online personality test? If there is one I would recommend, it’s ‘16 personalities‘.
Knowing your personality type can be a huge help in seeing your blind spots. For me it was an eye-opener to understand how I may come across at a workplace to the personality types from the other side of the spectrum:
- highly-emotional & poorly-disciplined subordinate
- a manager who struggles to set clearly defined objectives & timetables
- a co-worker who is way too much interested in their colleagues lives
I remember when I first heard “I’m not here to make friends, I am here to work.” from a team-mate. Back then I thought she was weird! Now I know she is just a different personality type. Probably from the opposite side of the spectrum. But it doesn’t mean we can’t get along, we just both need to adapt our communication style and have mutual respect. Continue reading “Do You Know Yourself?”
BitterMe or BetterMe? 