Dvouletá

Sfoukli jsme dvě svíčky na dortu a ze mě se stala máma dvouleťáka. O dvouleťácích si toho můžete přečíst víc než dost, ale co takové dvouleté mámy? I pro ně je to pořád batolecí věk. Mnoho věcí už umí, spoustu se toho ještě musí naučit, vypořádavají se s novými výzvami, návaly emocí…

Můj první rok mateřství byl ve znamení strachu a úzkosti. Ten druhý přinesl mnohem více pohody a radosti, ale taky jedno velmi nepříjemné téma. Vztek. Můj vztek. Na něj, na sebe. Hlavně na sebe, protože na něj se přece zlobit nemůžu. Vždyť on dělá jen svoji ‘práci’ – zkoumá svět okolo sebe. Mým úkolem je být mu laskavým průvodcem a nastavovat mu jasné hranice, o které se může opřít. Až díky knize Naomi Aldort ‘Vychováváme děti a rosteme s nimi’ jsem pochopila, co je to ta bezpodmínečná láska. Kapitola o lásce je uvozena krásnou citací:

Květinu nezaléváme proto, že kvete. Květina rozkvétá, protože ji zaléváme.

Tu knihu (a obzvláště tuhle kapitolu) jsem četla dlouho, protože uvědomění, která přicházela, byla silná a bolestivá. A cesta od pochopení ke schopnosti tohle aplikovat, tak ta je dlouhá. Jak ráda bych napsala, že byla dlouhá… Ale jdu po ní a to je hlavní.

Když byl Páťovi rok a půl, můj vztek hodně vygradoval. Obrátila jsem se na psychoterapeutku Vlaďku Bartákovou, na jejíž přednášce jsem byla, když byl Páťa ještě miminko. Ta přednáška se jmenovala “Jak vychovávat kluky a nezbláznit se” a já jsem si tehdy pečlivě zapisovala všechny ty poznatky o testosteronu, struktuře mozku, vývojových fázích… A bláhově jsem si říkala, že to moje miminko určitě nebude vyvádět takové strašné věci. Ehm.

Najednou ty moje zápisky dávaly smysl a já jsem si uvědomila, že Páťa se chová naprosto dle očekávání. To jen jeho testosteronem nabitá osobnost mě pěkně zostra testuje. A moje reakce bohužel nebyly vždy láskyplné. Ta moje agrese, kterou jsem jen horko těžko držela na uzdě, byla velmi nepříjemná. Nelíbilo se mi, kam mě dostává všechno to jeho ‘neposlouchání’, vzpouzení při usínání, házení s jídlem, vylívání nápojů a neustálé štípání a kousání, ze kterého mi zůstávaly obrovské modřiny. A taky šrámy na duši – záplava výčitek z toho, že na něj tak často řvu, občas ho i plácnu a dělá mi obecně problém se ovládnout. Vlaďce jsem tedy poslala pár dotazů a proseb o radu. Takhle pěkně tuhle náročnou dětskou i rodičovskou fázi shrnula:

Roste, zraje, stává se sám sebou. Dělá přesně to, co má vývojově dělat. Vidí svět jako boží místo, kde dostane, co potřebuje. ale už to není tak jako před pár měsíci. Kdy ho svět obdaroval vším a v podstatě hned. Teď je dál svět boží místo, kde může projevovat svou chuť do života a svou vůli. ale svět už nemůže reagovat pořád SOUHLASEM, a MÁ ZA ÚKOL NASTAVOVAT LIMIT. To je přesně to, co zažíváte jako “testování”. Do určité míry vyhovíte, snesete…, ale pak už to stačí. Pro svět i pro Vás. Fór je v tom, že tak maličký, že je převážně v instinktivním mozku, nemá kapacitu na Vaše vysvětlování a bude mít svou intenzivní reakci… To je pro vás velmi náročné a ještě nějaký čas bude. Reagujete správně, ale potrvá, než mu tím v mozku vystavíte “mapu pochopení”. zatím bude u Vás doma pěkně nadrobíno. Jak na zemi, tak v emocích.

A měla pravdu, nadrobíno u nás bylo a občas ještě je. Ale už jsem (většinou) schopná to jen zamést – bez zbytečných nadávek, bez vzteklého třískání smetáčkem o všechno kolem. Jen ty drobky v mých vlastních emocích, ty ještě moc zametat neumím. To souvisí s mojí neschopností si věci odpouštět – o tom zas někdy příště, protože laskavost k sobě samé to je samostatná a velmi podstatná životní lekce.

Skvělý podcast s Vlaďkou, kde mluví o výchově kluků i holek najdete tady. A povídání na téma rodičovství a nenásilné komunikace a co všechno nám naše děti zrcadlí tady.

Jako dvouletá máma si můžu dopřát více času pro sebe, ale často na to zapomínám a krutě se mi připomene, že “Nezazdrojované rodičovství je nasrané rodičovství.” S rostoucí nostalgií jsem tedy začala vzpomínat, kde ty moje zdroje jsou, kam se rozletěly všechny ty střípky mojí osobnosti. Kým jsem vůbec byla před mateřstvím? A kdo jsem teď? To moje odvážné, spontánní a radostné já se teď vrací stále častěji a v těch momentech mám pocit, že jsem to zase Já a že jsem přesně ta máma, kterou si Páťa vybral.

Tyhle okamžiky na mateřství miluju – když cítím tu čistou lásku a naplno prožívám svoji vlastní láskyplnost. Když si dovolím být jen teď a tady.

Často si vzpomenu na slova husitské farářky Martiny Kopecké:

Bůh přichází na svět v podobě dítěte.

Věřím totiž tomu, že v každém dítěti přichází na svět i kousek něčeho většího, klidně tomu říkejme Bůh. I když nejsem nijak zvlášť praktikující věřící, tak věřím, že je tady něco, co nás přesahuje a že skrz děti máme unikátní šanci se s tím spojit. Tahle porce čisté lásky má totiž sílu otevřít naše srdce a rozpouštět všechen strach a vztek.

Jen ji k sobě musíme pustit a (sami sobě) mnohé (od)pustit.

 

 

 

Předtím

“Cos dělala před mateřskou?” zeptala se mě naše nová sousedka. Dobrou půl minutu jsem na ni jenom zírala, až pak jsem vyhrkla odpověď. Odvykla jsem si, že se někdo ptá na mě (jakože ne na Páťu) a že se zajímá o můj život Předtím. Před mateřstvím. Bez práce jsem byla velkou část těhotenství + další skoro 2 roky, co je malej na světě. Na svoje pracovní Já už nějak zapomínám.

A co všechny ty ostatní Já? Cestovatelské, au-pairské, studentské, modelkovské, Erasmácké, Couch-surferské, Toastmasterské, lektorské, francouzské, španělské, marocké, letištní, jachtařské, číšnické, sportovní, spontánní, nebojácné oslovit kohokoli a kdykoli, využít každé příležitosti říct životu ANO !!! Continue reading “Předtím”

Nonviolent Communication (NVC)

Don’t take anything personally.

The second agreement of Don Miguel Ruiz’s masterpiece, “The Four Agreements”.

That one agreement that I’ve struggled with the most. Maybe because it’s a negative – it tells you what not to do but leaves you wondering what to do.

Recently a Czech blogger (Táta parťák) pointed out a connection between this particular agreement and nonviolent communication (NVC) in his post. He demostrated how he communicated with a guy who left a comment full of hate using NVC. How the whole conversation shifted – it was ‘miraculous’ and I found it very inspiring. Continue reading “Nonviolent Communication (NVC)”

Digitální detox

Očista. Očistec.

Už pár měsíců jsem měla rozepsaný článek na téma digitálního well-beingu v mateřství. S karanténou to ale celé nabralo úplně jiné grády. Moje frustrační tolerance se rapidně snížila, míra závisti přímo úměrně vzrostla. Svět venku se zastavil a zbyl jen ten digitální. Tak jsem se do něj ponořila naplno. Přispívala jsem na Facebook téměř denně, rozesílala zprávy na všechny strany, zakládala podpůrné skupiny…

Stala se ze mě velmi bedlivá pozorovatelka životů lidí okolo mě. Jejich online životů. Dokonalých momentů. Bez kontextu. Měla jsem sice snahu psát i nadále věci tak nějak “real”. Jak se mi opravdu (ne)daří. Dokonce jsem k tomu vyzvala své okolí, ale na to přišla poměrně studená sprcha. Směsice nepochopení, odporu, ale i dost podpory.

Všimli jste si někdy, že ve slově podpora je obsažen odpor?

Pochopila jsem, že tudy cesta nevede. Nemá cenu snažit se měnit své okolí. Mnohem větší smysl má změnit moje návyky. Continue reading “Digitální detox”

Do You Know Yourself?

Have you ever taken an online personality test? If there is one I would recommend, it’s ‘16 personalities‘.

Knowing your personality type can be a huge help in seeing your blind spots. For me it was an eye-opener to understand how I may come across at a workplace to the personality types from the other side of the spectrum:

  • highly-emotional & poorly-disciplined subordinate
  • a manager who struggles to set clearly defined objectives & timetables
  • a co-worker who is way too much interested in their colleagues lives

I remember when I first heard “I’m not here to make friends, I am here to work.” from a team-mate. Back then I thought she was weird! Now I know she is just a different personality type. Probably from the opposite side of the spectrum. But it doesn’t mean we can’t get along, we just both need to adapt our communication style and have mutual respect. Continue reading “Do You Know Yourself?”

Dear FutureMe

6 years ago I received a letter. It was from an association which organizes job fairs in the Czech Republic. I opened it and realized it was my handwriting. A letter I wrote to myself exactly one year earlier as part of an excercise for fresh university graduates looking for jobs. I completely forgot about that. And here I was reading through my own goals, dreams and expectations. It was an incredibly powerful moment.

Then I learnt about FutureMe – a website which delivers a letter to yourself via e-mail whenever you want.

A lot has been written and said about the COVID-19 pandemic. The world will never be the same, our lives will probably change. But even with things we cannot influence we can choose our attitude.

These days my mind revolves around gratefulness. Things that are gone, that I took for granted and I wish I had them now. Things that I still have and I am grateful for this wake-up call to see them. I want to remember these thoughts. Will I still feel grateful 6 months from now? 1 year? 5 years? Let’s see…

What would you write to your future self?

future me

Patman goes Batman to fight the Coronavirus!

Stay Home and go Batman too 

20200313_163606925_iOS

Why Batman? Today I watched a documentary about the Coronavirus which supposedly originated in bats…  And it got me thinking.

How did Batman actually become Batman?

Bruce Wayne wasn’t bitten by a bat like Spiderman. It was his decision, determination…

Maybe this virus is a wake-up call, a ‘bat-bite’ to all humanity so that we rediscover our superpower – to be Human – kind, respectful and loving.

So go Batman! Watch it, read it, play it… Be Batman, Be Human – call your loved ones, offer help to your friends and neighbours (especially the elderly) but be cautious and eliminate any unnecessary travel and gatherings. Continue reading “Patman goes Batman to fight the Coronavirus!”

Sebevědomí

Kdybyste mě poznali před pár lety, nejspíš byste si řekli – “Ta holka má všechno.” A měli byste pravdu. To stejné vlastně platí i dnes. Žiju si snový, v podstatě bezproblémový život. Jenže něco tam dře, něco mě pořád stahuje ke dnu. Jako bych se stala sama sobě nepřítelem. Bylo to tak vždycky? To je dobrá otázka…

Do vínku jsem dostala extrovertní povahu, nakažlivý entuziasmus, schopnost udělat skvělý první dojem. Neměla jsem problém někoho okouzlit nebo zazářit při pracovním pohovoru. Rozhodně mi nechybělo sebevědomí, ale velmi mi chybělo sebe-vědomí. Dříve jsem se se moc nezamýšlela nad tím, kdo jsem a popravdě jsem ani tak moc neřešila dopady svého chování. Často jsem jednala dost neuváženě, nezodpovědně, někdy asi i necitlivě.

Jak moc jsem byla sebevědomá, tak moc jsem byla sebe-NEvědomá.

Continue reading “Sebevědomí”

Batolecí deprese

Možná je depka moc silné slovo, možná jsem jen vyčerpaná, možná je to prostě jen náročnější období…

Řekněme třeba, že mi v hlavě zní jakési ‘Batolecí Blues’.

Každopádně něco není tak úplně v pořádku. Něco jsem ztratila… Někde mezi tím ročním nevyspáním, kojením, krmením, přebalováním, rozhodováním o strašné spoustě věcí a tou hromadou strachů všeho druhu… někde tam ztratilo moje mateřství lehkost. Ona tam popravdě nikdy asi tak úplně nebyla, jen občas vykoukla v nějakém záblesku. V těch něhou prosluněných momentech, kdy všechno šlo tak nějak samo a hladce, jsem si připadala jako úplná domácí víla (francouzská fée du logis), co lehce poletuje mezi připravenou snídaní pro všechny, vykouzlí oběd i úsměv na rtech a do parku vyrazí skvěle upravená, s čistě oblečeným dítkem, které vcukuletu slastně zavře očka a spí… Continue reading “Batolecí deprese”

Leading with lollipops

How many of you are completely comfortable with calling yourselves a leader?

Drew Dudley asks this question to begin one of my most favorite TED talks. If you have 6 minutes just go watch it now.

If you feel like reading – let me highlight some of his thoughts to you. Yep, it’s pretty much a transcript of his TED talk and I can’t emphasize enough how much this resonates with me and how it profoundly changed the way I interact with people around me. Continue reading “Leading with lollipops”