Digitální detox

Očista. Očistec.

Už pár měsíců jsem měla rozepsaný článek na téma digitálního well-beingu v mateřství. S karanténou to ale celé nabralo úplně jiné grády. Moje frustrační tolerance se rapidně snížila, míra závisti přímo úměrně vzrostla. Svět venku se zastavil a zbyl jen ten digitální. Tak jsem se do něj ponořila naplno. Přispívala jsem na Facebook téměř denně, rozesílala zprávy na všechny strany, zakládala podpůrné skupiny…

Stala se ze mě velmi bedlivá pozorovatelka životů lidí okolo mě. Jejich online životů. Dokonalých momentů. Bez kontextu. Měla jsem sice snahu psát i nadále věci tak nějak “real”. Jak se mi opravdu (ne)daří. Dokonce jsem k tomu vyzvala své okolí, ale na to přišla poměrně studená sprcha. Směsice nepochopení, odporu, ale i dost podpory.

Všimli jste si někdy, že ve slově podpora je obsažen odpor?

Pochopila jsem, že tudy cesta nevede. Nemá cenu snažit se měnit své okolí. Mnohem větší smysl má změnit moje návyky.

To, že Facebook mi nedělá dobře, vím už setsakramentsky dlouho. Víc než rok mám na desktopu nainstalovaný Newsfeed Eradicator a je to boží! Všechny funkce zachovány, místo nekonečné šňůry příspěvků jen jeden citát. Ticho a klid.

Můj problém byl ale vždycky mobil. Aplikaci už nemám v telefonu taky aspoň rok. Stejně dlouhou dobu tam lezu přes mobilní verzi. 2 kliky navíc, fair enough. Ale zrušit si automatické přihlašování, abych musela pokaždé zadávat heslo? No tak to nééé. “Vždyť já to mám pod kontrolou,” řekl by můj znavený, vykotlaný scrollovací palec.

Položila jsem si otázku, z čeho mám vlastně strach, když vím, že mi to jenom prospěje?

Co když si nikdo nevšimne, když ztichnu?

Nikomu nebudou chybět moje příspěvky, moje zprávy. Nikomu nebudu chybět já…

Přesně tohle se stalo. Protože se to mělo stát. Mělo mě to naučit, že pocit štěstí nikdy nepřijde zvenku, že si ho musím vypěstovat sama v sobě. Uvnitř. Vyměnila jsem “external validation” za “internal validation”. Lajky za pocit vnitřní spokojenosti. Nikdy mi moc nešly afirmace, sebelásku pilně studuju, ale nějaké nastavení laskavosti k sobě samé se najednou přepnulo samo.

Přestala jsem totiž krmit svoji závist a závislost na přijetí okolí.

Pokud žiješ pro to, aby Tě lidé přijali, pak umíráš s každým jejich odmítnutím.
– Jan Tříska

Nejdřív jsem přestala přispívat.

22. 4. jsem přidala poslední příspěvek. O Dni Země. Zůstal bez odezvy. Žádný lajk, žádný komentář, žádné sdílení. Nezájem. Moje online ego umřelo a rozhodla jsem se, že už ho nebudu křísit.

Netrpělivě jsem čekala, kdy si mé nepřítomnosti někdo všimne. Vždyť jsem přece přispívala denně! Po 14 dnech se ozvala jedna kamarádka (ta na Facebook zrovna moc nechodí), jestli jsem v pohodě.

A pak bylo zase ticho. Jen odpovědi na pár zpráv, které jsem poslala já – jestli bychom si nemohli zavolat. Většinou ve stylu “Teď zrovna nemám čas, dělám XY. Ozvu se jindy. A jak se jinak máš?” Jenže já jsem nechtěla jen psát do ticha, toužila jsem po interakci. Téměř nikdo už se pak neozval a já jsem většinou neměla sílu to zkoušet znovu a znovu. Mnoho mých zpráv zůstalo úplně bez odezvy, často ve skupinových chatech. Doteď tam visí, jakoby zabily veškerou předchozí konverzaci. Přijde mi to tak smutný, až je to vtipný. Co vám budu povídat, tohle bolelo. Připadala jsem si tak nějak odepsaná…

Rozplynula se moje iluze jakési ‘oblíbenosti’. Bylo to velké uvědomění toho, že moje sebehodnota stojí a padá s mým online já. Tady je něco hodně špatně, takhle by to asi být nemělo. Možná začínám konečně chápat i to otřepané “nebrat se příliš vážně”.

Ten nezájem okolí jsem si vysvětlila tak, že si mnou lidi nechtějí kazit náladu. Že si mě nejspíš zaškatulkovali jako věčně zdeprimovanou, ustěžovanou, příliš negativní osobu. OK. Ani já bych někoho takového zřejmě nevyhledávala. Ale i tohle je součást mého já. Nebylo lehké to přijmout, ale byla to nutná část očistného procesu.

I takhle se přijímám…

Velké díky patří těm pár jedincům, kteří se se mnou v těchto dnech byli ochotní sejít. Těm, kteří si se mnou zavolali nebo napsali a věnovali mi svůj čas. I těm, kteří mě posílali na psychoterapii. Vím, že to bylo myšleno dobře. Děkuju také těm, kteří se neozvali vůbec. I tuhle lekci nezájmu a odmítnutí jsem si potřebovala zažít…

Pak jsem tam přestala chodit.

To bylo 10. 5. Na Den matek. Do té doby jsem občas ze zvyku vzala mobil do ruky. Už se nekonalo žádné nekonečné scrollování, ale pěkných pár (desítek) příspěvků to vždycky bylo. Vyladěné fotky, reklamy, výzvy k všemu možnému, občas jsem tupě klikla na něčí stories a to je pro mě snad největší zlo, protože to často ani nestihnu přečíst/vstřebat, jen ve mně zůstane pocit závisti. Všichni se maj líp než já.

Den matek nebyl lehký den. Nechce se mi zabíhat do detailů, ale karanténa se s námi moc nemazlila. Těch objektivních důvodů k větším či menším smutkům nebylo málo. Důvodů k radosti bylo ještě o chlup víc, ale ne vždycky je člověk schopný je vidět přes ty dvě malý škvírky, co zbydou z napuchlých, uplakaných očí.

Víc srdcem, než očima. V těch náročných momentech mi pomohly modlitby…

Manželovi jsem každý den pyšně hlásila, že jsem zase zvládla další den bez Facebooku. A on viděl ty ohromné změny. Najednou jsem byla mnohem víc v pohodě. Vyrovnanější, spokojenější, s úsměvem na rtech. Nic o nikom jsem nevěděla a byla jsem překvapená z toho, jak je to osvobozující. Nevědět o cizích problémech, nevidět všechny ty úžasné věci, co ostatní zažívají.

Co oči nevidí, srdce nebolí. Nebylo s čím/s kým se srovnávat. A najednou mi přišlo báječný všechno, co děláme my. Nejspíš to někdo dělal ještě líp, ale já jsem o tom nevěděla. Zjistila jsem, že inspiraci zas tak moc nepotřebuju, že mě to často svazuje a zůstanu jen u kopírování. Navíc se k tomu přidá pocit, že jsem to nezvládla tak dobře jako někdo jiný.

Srovnávání je zabiják moji vnitřní pohody.

Přepadla mě touha tvořit, obklopit se krásnem. Nakoupila jsem spoustu výtvarných potřeb a pořídila nové hudební nástroje včetně nejvíc nejlepší zvonkohry Koshi.

Místo kvílivých, tklivých melodií indie/folk mixů jsem začala pouštět pořádné vypalovačky a poskakovali a pobíhali jsme doma s Páťou jak pominutí. Ten jeho zvonivý smích… 🙂

Radost jsem sdílela doma a s rodinou aspoň na dálku. Jaké já mám obrovské štěstí, že mám s kým ty krásné okamžiky sdílet.

Když jsem přestala pořád něco křičet do celého světa, když jsem se přestala pořád na něco ptát lidí okolo, začal se potichu ozývat můj vnitřní hlas:

Teď a tady. Teď a tady je štěstí, teď a tady je živo(t). 

Přítomný okamžik jako lék na sebelítost, myšlení oběti, závist. Ještě mám pořád tendence každý hezký okamžik zachytávat, sahat po foťáku, ale učím se ho hlavně prožít, užít, uložit do vnitřní paměti.

Nakonec jsem ho zkrotila.

Facebook už pro mě není zlý pán. Je to jen dobrý sluha.

Důležitým mezikrokem bylo sebepoznání. Pochopení a přijetí mého typu osobnosti. O tom jsem psala (anglicky) tady. Test je k dispozici i v české verzi tady. Vždycky pro mě bude výzva, abych měla své emoce pod kontrolou. Mám v sobě i to, že víc projevuju zájem o lidi okolo sebe. Tak to prostě je a je nesprávné, abych kohokoli odsuzovala za to, že to má jinak.

Stále držím mobilní FB půst a vůbec se snažím brát mobil do ruky míň. Na zprávy neodpovídám vždycky hned, ale když si na ně vyšetřím čas. Pokud je něco urgentního, tak je přece lepší zavolat.

A na desktopu občas někoho ‘zašmíruju’, ale dělám to vědomě, tak nějak přejícně a bez závisti. A mám to bez reklam 😉

Možná se časem vrátím i k nějakým příspěvkům na osobním profilu, ale zatím využívám jen svůj BitterMe.blog účet ke sdílení článků.

♥♥♥

Zjistila jsem totiž, že Teď a tady je mi moc fajn. A když jsem online, tak můžu jen stěží být

Teď a tady. 

♥♥♥

Tak slunce v duši, úsměv na tváři a mobil z dohledu.

♥♥♥