Author: bittermeblog

A jak s tím vším souvisí zrovna Velikonoce?

“Jsou dnešní matky nejvíc opuštěné, co kdy v historii byly?” Tohle zamyšlení zaznělo na debatě s psycholožkou a porodní asistentkou Kristina Zemánková – Porodní asistentka a psycholožka na debatě po filmu Lykke Post Partum (o poporodní depresi) v rámci festivalu Jeden svět / One World.

Můj osobní prožitek mě vede k tomu, že ano. Jako matka maličkých dětí jsem si připadala velmi opuštěná. Obě rodiny daleko, manžel v práci 8-10 hodin denně, žádné rodiny s podobně starými dětmi v sousedství, které by se chtěly “družit”.

Časté nemoci nás u staršího syna vyšachovaly z různých kroužků/setkání a s příchodem druhého dítěte už jsem nezvládala vůbec nic navíc.

V hlavě jsem měla přísloví, že “K výchově dětí je zapotřebí celá vesnice” a chtělo se mi křičet zoufalstvím

“Kde je ta moje VESNICE?!”

Dlouhé bloky s dětmi o samotě vedly k přetížení mého nervového systému a dostala jsem se do stavu, ze kterého už si nešlo “jenom odpočinout”.

Možná tomu šlo předejít a proto se teď chci více věnovat prevenci.

Vychovávat děti o samotě ve svých domovech pro nás totiž není přirozené. Někdo s introvertním nastavením se s tím možná dokáže vyrovnat lépe, ale jako lidský druh máme jasný design na tzv. allo-rodičovství, tedy rodičovství ve skupině).

Vesnice nemusí být jen vaše blízké okolí. Možná je to komunita lidí kolem vašeho hobby. Třeba v Brně je krásné rodinné zázemí v Hangar – lezecké centrum Brno, kde jsme byli zrovna dneska.

Byla tam hromada mladších dětí a dřív mě to hrozně bolelo – vidět, jak je někomu v mateřství dobře. Vždycky mě zaplavila spousta lítosti a studu, že jsem to tak dobře nezvládala.

Dneska jsem se ale dala do řeči se ženou, která přišla s 3letou holčičkou a malým miminkem. Když viděla moje děti (5 a 7 let), zeptala se s nadějí v očích “Bude to lepší, že jo?”

***

V tu chvíli se moje děti vozily na klouzačce a byly v naprosté pohodě, ale v hlavě mi vířily všechny tu hrůzy posledních pár let. Zároveň mě zastavil vnitřní hlas “Nestraš ji. Nepřenášej na ni svoje trauma z raného mateřství.”

Odpověděla jsem jí s přáním toho, ať spolu její děti mají hezký vztah a zažívají takové pěkné momenty a že je moc fajn, že mají tohle zázemí v komunitě lezců.

***

Pokud vám teď není dobře, položte si otázku, jestli vám náhodou taky nechybí vesnice.

Byla by to svým způsobem revoluce, kdybychom se vzepřeli individualismu a začali žít více v souladu s naší přirozenou potřebou sounáležitosti.

(Publikováno na FB, původní příspěvek zde)

---

Na základě reakcí na FB příspěvek a četných reakcí typu “Jak na to?” jsem napsala navazující post:

Jak si v dnešní době vybudovat podpůrnou komunitu, svou „vesnici“?

Mnoho z nás cítí, že mateřství je dnes osamělejší než kdy dřív. Žijeme daleko od rodin, sousedy často ani neznáme, každý si řeší „to svoje“ a kultura individualismu nám šeptá, že si máme poradit sami. Jenže lidský druh je nastavený na allo‑rodičovství, tedy sdílenou péči, komunitu, vzájemnost.

Dokonce to někdy může být příčinou dětského vztekání – nedostatek nových podnětů, malá rozmanitost… dítě se doma s mámou prostě nudí, tak “prudí”.

Tady je pár tipů, jak začít:

1. Kontakty s ostatními rodiči:

Neboj se někoho oslovit na hřišti / ve školce / při čekání na kroužek.

Není na tom nic divného, jen jsme si odvykli a vznikl ostych, protože sociální interakce se přesunuly převážně do online prostředí.

Zároveň je v pořádku dát najevo, že se teď nechceš bavit.

2. Kouzlo pravidelnosti:

„My sem chodíme většinou ve středy po školce. Tak třeba zase příští středu kolem 15h?“

Když lidé vědí kdy a kde, snáz se přidají.

3. Hledej komunitu podle SVÉHO zájmu, ne jen podle věku dětí:

Lezení, turistika, tvoření, tanec, sport. Sdílený zájem propojuje rychleji než stejný věk dětí.

Spousta sportovních, tanečních nebo uměleckých center má dětské koutky, kde se starší děti zabaví navzájem. U mladších se rodiče můžou prostřídat.

Vrať se k tomu, co tě bavilo dřív, třeba i v dětství.

Nebo tady může být tahounem tvůj partner a jeho partička. Nemají jeho kamarádi náhodou taky děti?

4. Zapoj se do existujících struktur:

Sokol, knihovna, kostel, komunitní centra, mateřská centra, sportovní kluby, skaut.

Nemusíš začínat od nuly.

5. Buduj mezigenerační a sousedské vztahy:

Starší sousedé často rádi pomohou, jen je nikdo neosloví.

Stejně tak třeba ti mladší, bezdětní by klidně někdy večer pohlídali.

Pomoc je často blíž, než si myslíme.

6. Spontánní návštěvy:

Nemusí být uklizeno a můžeš přijít s prázdnýma rukama. Stačí společnost.

—

S takhle vytvořenou sítí kontaktů se snáze řeší třeba vzájemné hlídání, vyzvedávání dětí ze školek/kroužků nebo se můžete střídat ve vaření.

Někdy stačí jenom se osmělit a udělat ten první krok.

Zároveň pomůže, když tu síť aktivně budujeme ještě předtím, než se nám děti narodí.

---

A tím se dostávám k tomu, jak vzniklo “sousedské velikonoční bingo”. Když jsem řekla kamarádce, že nám děti jednou pohlídala sousedka, málem spadla ze židle.

– “Já naše sousedy vůbec neznám a neumím si představit, že by někdo cizí přišel k nám domů.”

– “Vždyť si platíte hlídání a často to bývá někdo nový přes agenturu…”

– “Ale to je jiné. To je prostě placená služba.”

Po pár týdnech mi nadšeně sdílela, že se postupně seznamuje a jak je to fajn přestat žít v takové anonymitě.

Tak jestli máte taky chuť zkusit prolomit bariéry anonymního “brý den”, zahrajte si letos bingo a poznejte svoje sousedy. Berte to tak, že vaše děti to dostaly ve školce/škole/kroužku za úkol, tak jim pomáháte.

Jak se to hraje?

Vytiskněte si tento soubor (máte na výběr několik variant níže) a pak prostě zaťukejte na dveře:

“Dobrý den, my jsme Novákovi ze třetího patra. Naše dcera dostala za úkol zahrát si takovou velikonoční hru. Máme k tomu takovou kartičku a hledáme někoho, kdo letos pekl beránka. Aha, vy ne. My totiž taky ne, ale máme tady makovou buchtu, tak si klidně nabídněte.

(…)

Co máme na té kartičce dalšího? Třeba někoho, kdo má doma pokojovky, velkou knihovnu nebo rád jezdí na kole. Aha, vy se zrovna chystáte na projížďku. Tak si ji moc užijte, pane… ehm. Jiří! Tak nás moc těšilo. Nashledanou.”

Do kolonky si zapíšete jméno a jdete ťukat na další dveře.

Překvapíte/zaskočíte tím někoho? Asi ano.

Potěšíte tím někoho? S velkou pravděpodobností taky ano.

Seznámíte se při tom s někým novým? Tak tady je to jisté.

A nejsou náhodou Velikonoce právě o nových začátcích? Tak směle do toho. A dejte vědět, jak se vám dařilo.

Můžete se ozvat tady do komentářů, na Facebooku nebo Instagramu.

---

Ten nápad se zhmotnil před rokem (bylo to v dubnu 2022). Seděla jsem u své psychoterapeutky Olinky a probíraly jsme moje zklamání, že jsem nedostala práci, o kterou jsem se ucházela. Konverzace se pak stočila na rozhovor o mých silných stránkách, o tom, co mě vždycky bavilo a v čem jsem opravdu dobrá. Jsou to cizí jazyky a kontakt s lidmi.

Na závěr sezení jsem dostala otázku – jaká je moje aktuální potřeba. Samu sebe jsem překvapila odpovědí:

“Vnitřní klid. Strašně moc mi teď chybí vnitřní klid. Cítím, jak je to uvnitř mě všechno rozbouřené.”

Další den se ‘něco’ stalo. Celé se mi to spojilo – moje vášeň pro jazyky a touha po zklidnění. To rozbouřené moře uvnitř mě se ustálilo a dostavil se kýžený pocit klidu. Viděla jsem před sebou jasně a zřetelně, co a jak budu dělat, jak to celé bude probíhat. A posléze i jak se to bude jmenovat. A tak se zrodilo Chillingo.

Název Chillingo v sobě propojuje dva prvky:

• Chill = prožitek klidu, uvnitřnění, zpřítomnění
• Lingo = jazyková část, kdy konverzace vychází z témat seberozvoje (koučovací karty, Self-Exploration cards a další nástroje pro různé jazykové úrovně)
  
  I ten kruh má svoji symboliku, ale nebudu vám prozrazovat dopředu všechno, ať vás neokradu o ten prožitek. 🙂
  

Cizí jazyky vnímám jako bránu do světa, ale zároveň jako nástroj sebepoznání. Všechny praxe a cvičení, které posilují pocit vnitřního klidu, vedou do toho stejného místa – tam, kde jsme sami (se) sebou.

Ať už je to jóga, meditace nebo mindfulness, přivádí nás to do místa klidu, které má každý z nás uvnitř sebe. Pokud v sobě tento prostor budeme kultivovat a rozvíjet, otevírají se před námi netušené možnosti.

Když jsem před lety vyučovala francouzštinu na brněnské Alliance française, zaznamenala jsem lidi, kteří v učebně sice byli fyzicky, ale mentálně se nacházeli jinde. Tehdy jsem s tím neuměla tak dobře pracovat, ale dneska vím, že z pozice lektora s tím jde udělat mnohé.

Během mateřství jsem si mohla více osahat svoje já. Vnímat jeho světlé a posvítit si na ty tmavší stránky. Uvědomit si, jak funguje moje pozornost. Jak mocný nástroj je náš dech.

Prošla jsem si všemožnými terapiemi, workshopy a kurzy. Kromě vlastní psychoterapie čerpám z kurzu Mindfulness-Based Stress Reduction (MBSR), poznatků z Nenásilné komunikace (NVC) a psychoterapeutických setkání na téma “Trauma nebo REZ” (raná emoční zranění) od špičkových psychoterapeutů Honzy Vojtka a Pavla Rataje.

---

Chillingo úspěšně odpilotovalo v anglické verzi v Brně, 29. 5. 2023. Dojmy prvních 8 statečných účastníků si můžete přečíst na LinkedInu v mém příspěvku nebo přímo na profilu Chillingo.languages na Facebooku nebo Instagramu.

Mějte se blaze,

---